Vyhledat
Zpět na vyhledávání

Detail rozhodnutí

III.ÚS 2303/14 #1

Soud
Ústavní soud
ECLI
ECLI:CZ:US:2014:3.US.2303.14.1
Datum
24. 7. 2014
Stav textu
plný text dostupný
NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu III.ÚS 2303/14 ze dne 24. 7. 2014

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelky multigate, a. s., se sídlem v Olomouci, Riegrova 373/6, zastoupené JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem se sídlem v Olomouci, Wellnerova 1322/3C, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 4. 2014 č. j. 5 Afs 94/2013-33 a č. j. 5 Afs 93/2013-34, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 9. 2013 č. j. 30 Af 31/2011-130 a č. j. 30 Af 30/2011-137, rozhodnutí Krajského úřadu Královéhradeckého kraje ze dne 14. 6. 2011 č. j. 10849/MJ/2011-2 a č. j. 10973/MJ/2011-2 a rozhodnutí Magistrátu města Hradec Králové ze dne 14. 3. 2011 č. j. MMHK/046640/2011 OE3/Mal a č. j. MMHK/046664/2011 OE3/Mal, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby pro porušení čl.

2 odst.

3, 4, čl.

90 a čl.

95 Ústavy České republiky a čl.

2 odst.

2, čl.

11 odst.

1, 5, čl.

26 odst.

1 a čl.

36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí správních orgánů a soudů, vydaná v daňovém řízení a v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu.

Magistrát města Hradec Králové rozhodnutími ze dne 14.

3.

2011 č. j.

MMHK/046640/2011 OE3/Mal a č. j.

MMHK/046664/2011 OE3/Mal zamítl žádosti stěžovatelky o vrácení přeplatku na místním poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj v částkách 146 930 Kč a 125 951 Kč.

Odvolání stěžovatelky Krajský úřad Královéhradeckého kraje ze dne 14.

6.

2011 č. j.

10849/MJ/2011-2 a č. j.

10973/MJ/2011-2 zamítl a napadená rozhodnutí o zamítnutí žádosti o vrácení přeplatku potvrdil.

Krajský soud v Hradci Králové rozsudky ze dne 11.

9.

2013 č. j.

30 Af 31/2011-130 a č. j.

30 Af 30/2011-137 zamítl žaloby stěžovatelky, jež proti rozhodnutím krajského úřadu podala; též obě kasační stížnosti proti rozhodnutím krajského soudu Nejvyšší správní soud rozsudky ze dne 29.

4.

2014 č. j.

5 Afs 94/2013-33 a č. j.

5 Afs 93/2013-34 jako nedůvodné zamítl.

Rozhodné důvody, na nichž správní orgány i soudy založily svá rozhodnutí, jsou stěžovatelce známy a byly též podrobně rekapitulovány v dřívějších v rozhodnutích Ústavního soudu (srov. kupř. sp. zn.

II.

ÚS 2878/13 , sp. zn.

III.

ÚS 3343/13 , sp. zn.

I.

ÚS 3792/13 a další), kterými bylo rozhodnuto o obdobných stížnostech téže stěžovatelky, pročež znovu reprodukovat je netřeba.

Totéž platí i o obsahu dané ústavní stížnosti (viz též níže).

Ústavní soud je podle čl.

83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl.

87 odst.

1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst.

1 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákona o Ústavním soudu"].

Ústavní soud též pravidelně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející ústavní stížnost, respektive námitky tam vznesené, byly shledány v ústavněprávní rovině neopodstatněnými.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející ústavní stížnost, respektive námitky tam vznesené, byly shledány v ústavněprávní rovině neopodstatněnými.

V této souvislosti je pak určující, že i nyní posuzovaná ústavní stížnost se jak z hlediska obsahu a vymezení rozhodné materie, a především vymezením stížnostních námitek, v rozhodném smyslu zcela identifikuje s námitkami, obsaženými v jiných ústavních stížnostech téže stěžovatelky v obdobných právních věcech, které Ústavní soud již dříve usneseními sp. zn.

II.

ÚS 2878/13 , sp. zn.

I.

ÚS 2879/13 , sp. zn.

II.

ÚS 2880/13 , sp. zn.

III.

ÚS 3343/13 , sp. zn.

IV.

ÚS 3520/13 , sp. zn.

I.

ÚS 3792/13 , sp. zn.

III.

ÚS 177/14 a další odmítl jako zjevně neopodstatněné ve smyslu § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Podstatné přitom je, že závěry citovaných rozhodnutí se uplatní i v dané věci; jejich podrobná zdůvodnění jsou též stěžovatelce známa, a proto postačí na ně toliko odkázat.

K námitce stěžovatelky, že "stávající skutkové a právní okolnosti" této věci jsou "poněkud odlišné" oproti okolnostem, na nichž Ústavní soud založil svá (stěžovatelce známá) rozhodnutí v jiných jejich věcech, přičemž "tyto nuance mají pro věc zásadní význam", se připomíná usnesení Ústavního soudu sp. zn.

II.

ÚS 451/14 , podle něhož "se jedná o shodné námitky, kterými se rovněž zabýval v řízeních vedených pod sp. zn.

I.

ÚS 3792/13 a sp. zn.

II.

ÚS 3734/13 , v nichž byly podány z hlediska obsahu a vymezení rozhodné materie opět téměř identické ústavní stížnosti, včetně předmětného tvrzení odlišných skutkových a právních okolností, přičemž v uvedených řízeních soudy rovněž uplatnily obdobnou argumentaci ve svých rozhodnutích jako v nyní posuzované věci".

Aniž by se proto Ústavní soud znovu uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá za adekvátní (nad rámec uvedeného) omezit se již jen na sdělení, že - oproti názoru stěžovatelky - ani v nyní napadených rozhodnutích kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje, čímž své možnosti má za vyčerpané.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji usnesením mimo ústní jednání odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. července 2014 Jan Filip v. r. předseda senátu