Detail rozhodnutí

II.ÚS 3779/12 #1

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2014:2.US.3779.12.1
Datum: 2. 5. 2014
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 3779/12 ze dne 5. 2. 2014

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti MUDr. Renaty Horké, zastoupené JUDr. Ing. Adamem Černým, advokátem se sídlem Dřevná 382/2, Praha 2, proti usnesení Krajského soudu v Praze sp. zn. 14 To 472/2012 ze dne 11. 9. 2012, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 2.

10.

2012, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11.

2012 sp. zn.

14 To 472/2012 (v petitu je nesprávně uvedena sp. zn.

14 To 742/2012), jímž měla být porušena její ústavní práva garantovaná čl.

4 odst.

1, odst.

4, čl.

11 odst.

1, odst.

4, čl.

38 odst.

2 a čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Současně navrhuje, aby s ohledem na předmět řízení byla ústavní stížnost projednána přednostně.

Napadeným usnesením byla jako nedůvodná zamítnuta stížnost stěžovatelky a obviněného MUDr.

Davida Ratha proti rozhodnutí Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality SKPV, Odboru závažné hospodářské trestné činnosti ze dne 30.

2012 č. j.

OKFK-268-590/TČ-2011-251101, kterým byly po předchozím souhlasu státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze podle ustanovení § 79f tr. ř. s odkazem na ustanovení § 79d tr. ř. zajištěny jako náhradní hodnota výnosu z trestné činnosti obviněného MUDr.

Davida Ratha nemovitosti, mimo jiné nemovitosti popsané bod bodem 2) výroku, které jsou ve spoluvlastnictví MUDr.

Davida Ratha a stěžovatelky.

Krajský soud k námitce stěžovatelky, že nebyl dán zákonný titul k zajištění jejího spoluvlastnického podílu, uvedl, že fakt, že obviněný je pouze spoluvlastník jednotlivých nemovitostí, nevylučuje možnost jejich zajištění; do vlastnického práva těchto osob není rozhodnutím zasaženo, je jim jen po nezbytně nutnou dobu zabráněno v dispozici s nemovitostmi, aby nedošlo ke zmaření účelu § 79f tr. ř.

Zajištění je proto povinen strpět každý ze spoluvlastníků.

Skutečnost, že mezi zajištěnými nemovitostmi a údajnou trestnou činností obviněného není žádný vztah, není rozhodná, neboť se jedná o zajištění náhradní hodnoty výnosu z trestné činnosti, nejde o zajištění nemovitosti, která byla určena ke spáchání činu, byla k jeho spáchání užita či sama je výnosem z trestné činnosti.

Stěžovatelka je přesvědčena, že krajský soud se s její stížností vypořádal povrchně a nedostatečně a tyto nedostatky činí napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným.

Zejména namítá, že v rámci zajištění náhradní hodnoty dle § 79f tr. ř. neměl policejní orgán důvod a zákonný titul k zajištění jejího spoluvlastnického podílu k nemovitosti.

Poukazuje na účel ustanovení § 79f tr. ř., jímž má být umožnění konfiskace majetku získaného jako výnos z trestné činnosti a v případě, že takový majetek nelze zajistit a konfiskovat, umožnit zajištění a konfiskaci ekvivalentu takového výnosu.

V návaznosti na hmotněprávní úpravu trestního zákoníku (viz jeho ustanovení § 70 odst.

2) spatřuje smysl úpravy zajištění náhradní hodnoty v umožnění následného propadnutí nebo zabrání nemovitosti, která je výnosem z trestné činnosti, přičemž není podstatné, kdo je jejím vlastníkem.

K poslední úpravě vlastnických vztahů ke spoluvlastnickému podílu stěžovatelky však došlo před tvrzeným pácháním trestné činnosti obviněným a stěžovatelka se na této trestné činnosti nijak nepodílela.

Zásah do ochrany jejího vlastnictví není ani nijak přiměřený cíli sledovanému právní úpravou.

Za svévolné považuje i to, že krajský soud při rozhodování o stížnosti několikanásobně překročil lhůtu, kterou pro vydání rozhodnutí stanoví trestní řád.

V doplněních ústavní stížnosti ze dne 5.

12.

2012 a 3.

2013 se stěžovatelka vyjadřuje k údajně vykonstruované trestné činnosti obviněného MUDr.

Davida Ratha a poukazuje na nezákonný a neústavní postup příslušných orgánů v souvislosti s jejím vyšetřováním.

Vyslovuje též pochybnosti o nezávislosti a nestrannosti Mgr.

Josefa Goťka, předsedy senátu Krajského soudu v Praze v trestní věci obviněného i v jejím případě.

Ústavní soud předesílá, že v § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je uvedena zvláštní kategorie návrhů zjevně neopodstatněných.

Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.

V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.

Tato specifická a relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.

Za zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud považuje rovněž takovou, v níž je předestřeno tvrzení o porušení ústavním pořádkem chráněného základního práva či svobody, které již dříve Ústavní soud v obdobné ústavní stížnosti posoudil a shledal neodůvodněným.

Tak tomu je i v nyní projednávané věci.

Posuzovaná ústavní stížnost, respektive v ní uplatněné argumenty, jsou obdobné s námitkami již řešenými Ústavním soudem v rámci ústavní stížnosti MUDr.

Davida Ratha, vedené pod sp. zn.

III.

ÚS 3947/12 , podané mj. i proti nyní napadenému usnesení Krajského soudu v Praze.

Uvedená ústavní stížnost byla usnesením ze dne 24.

2013 odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.

V důsledku toho jsou obdobné i důvody, pro které nelze přisvědčit ani většině uplatněných námitek stěžovatelky.

V poukazovaném usnesení sp. zn.

III.

ÚS 3947/12 se Ústavní soud sice výslovně nezabýval výhradami ohledně zajištění podílů na nemovitostech náležejících osobám odlišným od stěžovatele, neboť v tomto směru odkázal na článek 87 odst.

1 písm. d) Ústavy ve spojení s § 72 odst.

1 zákona o Ústavním soudu, podle nichž je ústavní stížnost procesním prostředkem k ochraně ústavně zaručených subjektivních práv a svobod individuálního stěžovatele, pročež argumentace právy jiných osob zde uplatnitelná není, obdobné námitky stran zajištění nemovitostí jako náhradní hodnoty ve spoluvlastnictví obviněného a další osoby však řešil např. v rozhodnutí sp. zn.

ÚS 3074/08 ze dne 7.

2009, na základě ústavní stížnosti spoluvlastnice zajištěné nemovitosti, která obdobně jako stěžovatelka namítala, že její vlastnické právo k nemovitosti nelze omezit.

Ústavní soud však konstatoval, že vzhledem ke smyslu a účelu institutu zajištění nemovitosti coby náhradní hodnoty jde o legitimní výluku z ochrany vlastnictví.

Tato výluka je při zachování v zákoně specifikovaných podmínek přiměřená cíli sledovanému právní úpravou, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů i snaha v co nejvyšší míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností.

Připomněl, že z povahy institutu zajištění náhradní hodnoty vyplývá, že jde o institut dočasný.

V případě procesních úkonů, jimiž došlo k zajištění předmětných nemovitostí, jde o procesní úkony zatímní a zajišťovací, a tudíž z těchto důvodů nepředstavují konečné rozhodnutí ve věci.

Nejde tak bez naplnění dalších podmínek o nereparovatelné zásahy do vlastnického práva garantovaného čl.

11 odst.

1 Listiny, které by byly v rozporu s ústavním pořádkem.

Zda pominuly důvody k uplatnění institutu zajištění náhradní hodnoty, zkoumají orgány činné v trestním řízení ex offo.

Tak je přezkoumávána legitimita tohoto omezení vlastnického práva, resp. stěžovatelům zákon dává dostatečné procesní prostředky k ochraně jejich práva.

Jinými slovy, jak vyplývá ze spojení ust. § 79f tr. ř. s § 79d odst.

7 tr. ř., potřebnost a odůvodněnost zajištění náhradní hodnoty jsou orgány činné v trestním řízení povinny zkoumat v každé fázi řízení; ze spojení uvedených ustanovení pak vyplývají procesní prostředky k ochraně práv stěžovatelů, neboť těmito ustanoveními trestního řádu je majitelům zajištěných náhradních hodnot přiznáno právo žádat o zrušení a omezení zajištění.

Jak dále Ústavní soud uvedl v rozhodnutí sp. zn.

ÚS 3074/08 , dosavadní procesní úkony orgánů činných v trestním řízení nepředstavují neodčinitelné zásahy do základních práv stěžovatelů, o takový zásah by šlo až tehdy, nebyla-li by splněna podmínka, že zajištění náhradní hodnoty musí trvat jen po nezbytně nutnou dobu, kdy je zajištění náhradní hodnoty vzhledem k dosažení účelu trestního řízení nutné.

Jinými slovy, časové omezení užívání předmětných nemovitostí musí splňovat požadavek přiměřenosti.

Pokud by k zásahu do vlastnického práva docházelo po nepřiměřeně dlouhou dobu, šlo by o neproporcionální zásahy do vlastnického práva stěžovatelů garantovaného čl.

11 odst.

1 Listiny.

Plynutím času totiž ubývá legitimita omezení základních práv ve prospěch veřejného zájmu na naplnění účelu trestního řízení a zesiluje se potřeba obnovit respekt k základním právům jednotlivce (viz nález sp. zn.

IV.

ÚS 689/05 , N 225/39 SbNU 379).

Stran ostatních argumentů stěžovatelky je možno plně odkázat na usnesení sp. zn.

III.

ÚS 3947/12 .

Ústavní soud se v něm vypořádal jak s namítanou nepřezkoumatelností napadeného usnesení stížnostního soudu, tak i s tvrzenými procesními průtahy krajského soudu.

Věcně se zabýval i výhradami ve vztahu k předsedovi senátu krajského soudu Mgr.

Josefu Goťkovi i k jeho možné podjatosti z důvodu bývalého členství v KSČ.

Podmínky k případné ingerenci však neshledal a ústavní stížnost posoudil jako zjevně neopodstatněnou.

Ústavní soud uzavírá, že ani v nyní posuzované věci nebyly shledány podmínky pro vydání zrušujícího nálezu, neboť nebyl zjištěn tvrzený zásah do ústavních práv stěžovatelky.

Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Vzhledem k tomuto závěru Ústavní soud neshledal důvodu pro postup podle § 39 zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. února 2014 Stanislav Balík, v. r. předseda senátu