Detail rozhodnutí

IV.ÚS 3390/12 #1

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2013:4.US.3390.12.1
Datum: 1. 2. 2013
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 3390/12 ze dne 2. 1. 2013

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Miloslava Výborného o ústavní stížnosti obchodní společnosti PEVA Prachatice, spol. s r. o., se sídlem Skalka 694, 383 01 Prachatice, zastoupené JUDr. Alanem Korbelem, advokátem, AK se sídlem Vodičkova 17, 110 00 Praha, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2012 č. j. 55 Co 146/2012-57 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. 11. 2011 č. j. 21 C 69/2011-34, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl.

36 odst.

1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhala zrušení shora označených rozsudků obecných soudů vydaných v řízení o zaplacení částky 46 912 Kč.

Z napadených rozhodnutí připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že stěžovatelka žalovala Českou republiku - Ministerstvo spravedlnosti o zaplacení předmětné částky jako náhrady škody podle zákona č.

82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona ČNR č.

358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti.

Škodu měly představovat náklady odvolacího řízení, ke kterému by podle stěžovatelky nedošlo, pokud by se Městský soud v Praze nedopustil v řízení vedeném pod sp. zn.

11 Cm 106/2006 pochybení při doručování písemností určených žalované obchodní společnosti ČE-NOVA CZ, spol. s r. o.

Obvodní soud pro Prahu 2 po provedeném dokazování ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu zamítl.

Postup Městského soudu v Praze při doručování písemností v původním řízení nepovažoval za nesprávný úřední postup ve smyslu zákona č.

82/1998 Sb., neboť šlo o úkony, které přímo směřovaly k vydání rozsudku pro zmeškání.

Pokud byl tento rozsudek k odvolání žalované strany v odvolacím řízení zrušen (z důvodů doručování na nesprávnou adresu žalované), nejednalo se o zrušení pravomocného rozhodnutí soudu pro nezákonnost ve smyslu § 8 citovaného zákona, ale o běžný postup při použití opravného prostředku.

Obvodní soud pro Prahu 2 rovněž zdůraznil, že o věci samé rozhodl soud prvního stupně zamítavým rozsudkem, jehož součástí bylo i rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9.

2010 č. j.

11 Cm 106/2006-137, potvrzený usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 4.

11.

2010 č. j.

4 Cmo 264/2010-152), a že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení je konečné a pravomocné a nebylo nikdy zrušeno.

Obvodní soud pro Prahu 2 odmítl možnost domáhat se cestou žaloby na náhradu škody proti státu nového rozhodnutí o nákladech řízení a vyložil, že ne každé "snížení majetku" lze automaticky podřadit pod pojem škoda, jak má na mysli ustanovení § 442 obč. zák. s odkazem na ustanovení § 26 zákona č.

82/1998 Sb.

Odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze označil za nedůvodné a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 potvrdil jako správný s tím, že v řízení o odpovědnosti státu za škodu není soud oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení a podmínku nezákonnosti rozhodnutí považuje za splněnou pouze tehdy, bylo-li pravomocné rozhodnutí skutečně jako nezákonné zrušeno nebo změněno příslušným orgánem.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti oponovala právním závěrům Obvodního soudu pro Prahu 2 a Městského soudu v Praze, tvrdila, že soudy obou stupňů vyložily příslušná ustanovení zákona č.

82/1998 Sb. restriktivně a s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn.

25 Cdo 1455/2007 setrvala v přesvědčení, že jí byla způsobena škoda, kterou lze podřadit pod ustanovení § 13 odst.

1 zákona č.

82/1998 Sb.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.

Ústavní soud ve své judikatuře již dříve uvedl, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.

V projednávané věci bylo z napadených rozsudků zřejmé, že Obvodní soud pro Prahu 2 se návrhem stěžovatelky řádně zabýval, věc posoudil z hlediska všech zákonných podmínek, při jejichž splnění je možno nárok na náhradu škody přiznat, podrobně rozvedl, kterými ustanoveními právních předpisů se při svém rozhodování řídil a svoje rozhodnutí náležitě odůvodnil, zejména srozumitelně vyložil, že s ohledem na princip presumpce správnosti rozhodnutí soud v řízení o odpovědnosti státu za škodu není oprávněn sám posuzovat zákonnost konkrétního rozhodnutí vydaného v jiném řízení.

Městský soud v Praze odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně přezkoumal a potvrdil jak z hlediska skutkových závěrů, tak i právního hodnocení.

Ústavní soud neshledal v závěru obecných soudů o nesplnění podmínky vzniku nároku na náhradu škody podle zákona č.

82/1998 Sb. žádný, natož pak extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu k pravidlům spravedlivého procesu podle čl.

36 odst.

1 Listiny.

Pokud se týká stěžovatelčina nesouhlasu s právním hodnocením věci, Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vymezil, která pochybení při aplikaci a interpretaci norem jednoduchého práva mají ústavně právní relevanci, avšak ani takové v projednávané věci neshledal.

Námitkami, které v tomto směru stěžovatelka vznesla, se Obvodní soud pro Prahu 2 i Městský soud v Praze zabývaly, reagovaly na ně a svůj právní názor přiměřeným a přezkoumatelným způsobem vyložily.

V jejich rozhodování Ústavní soud neshledal nesoulad ústavně nesouladného charakteru ve smyslu vybočení ze všeobecně akceptovaného (doktrinárního) chápání dotčených právních institutů, či nepředvídatelné interpretační libovůle, a proto ústavní stížnost stěžovatelky, opakující argumenty již předložené obecným soudům, hodnotil jako s výsledkem řízení nesouhlasnou polemiku, která však nebyla (a obecně není) způsobilá přivodit kasaci napadených rozhodnutí.

Oproti jejímu očekávání tak právní názory, které byly v dané věci obecnými soudy užity, za protiústavní - ve shora uvedeném smyslu - mít nelze.

Ze shora uvedených důvodů byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 2. ledna 2013 Michaela Židlická, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu