Detail rozhodnutí

IV.ÚS 2992/13 #1

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2013:4.US.2992.13.1
Datum: 11. 5. 2013
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 2992/13 ze dne 5. 11. 2013

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Vlastou Formánkovou o ústavní stížnosti Jany Ortinské, zastoupené JUDr. Davidem Kourou, advokátem se sídlem na adrese Plzeň, Františkánská 7, proti rozsudku Okresního soudu v Rokycanech ze dne 28. listopadu 2012 č. j. 9 C 2/2012-162 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. června 2013 č. j. 13 Co 183/2013-223, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 27. září 2013, stěžovatelka podle ustanovení § 72 odst.

1 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo uvedené v čl.

90 Ústavy České republiky, podle kterého jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, a v čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod, podle kterého se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

Z obsahu ústavní stížnosti bylo zjištěno, že stěžovatelka se žalobou podanou u Okresního soudu v Rokycanech domáhala uložení povinnosti žalovanému Martinu Kolářovi, a to zaplacení částky 838 034 Kč s přísl.

Jednalo se o částku, kterou poskytla žalovanému na různé účely v době jejich společného soužití.

Okresní soud, rozsudkem napadeným ústavní stížností, uložil žalovanému zaplatit stěžovatelce 89 301 Kč s úrokem z prodlení (výrok I.), žalobu na zaplacení částky 731 516 Kč s přísl. zamítl (výrok II.) a rozhodl, že na náhradu nákladů řízení nemá žádný z účastníků právo (výrok III.).

Rozsudek soudu prvního stupně napadli odvoláním oba účastníci.

Krajský soud v Plzni rozsudkem, rovněž napadeným ústavní stížností, napadený rozsudek potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala nesprávné právní posouzení věci obecnými soudy s tím, že jejich přístup k celé věci byl značně formalistický a ustanovení o promlčení bylo aplikováno mechanicky.

S námitkou stěžovatelky, aby námitka promlčení byla posouzena jako rozporná s dobrými mravy, se podle jejího názoru obecné soudy vypořádaly nedostatečně a nesprávně.

Stěžovatelka současně uvedla, že dovolání nepodávala.

Před tím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, zkoumá Ústavní soud, zda návrh obsahuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou splněny podmínky jeho projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu, a to včetně podmínky ustanovení § 75 odst.

1 zákona o Ústavním soudu, která vyžaduje před podáním ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně práva poskytuje (§ 72 odst.

3).

Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita k jiným procesním prostředkům, které zákon stěžovateli poskytuje k ochraně jeho práva, což znamená, že k jejímu věcnému projednání může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel tyto prostředky (efektivně) vyčerpal.

V opačném případě by byla ústavní stížnost podle § 75 odst.

1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná.

Před nabytím účinnosti zákona č.

404/2012 Sb., kterým se mění zákon č.

99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se uvedený princip neuplatnil bezvýjimečně.

Stěžovatel totiž nebyl povinen vyčerpat mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. § 72 odst.

4 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č.

83/2004 Sb.).

Bylo jen na jeho rozhodnutí, zda takovýto prostředek [v praxi se jednalo zjevně o dovolání podle ustanovení § 237 odst.

1 písm. c) o. s. ř., ve znění účinném do 31. prosince 2012] využije.

Právní úprava dovolání a s ní související úprava podmínek přípustnosti ústavní stížnosti doznala však s účinností od 1. ledna 2013 podstatných změn v souvislosti s přijetím již zmiňovaného zákona č.

404/2012 Sb.

Podle ustanovení § 75 odst.

1 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č.

404/2012 Sb., je nyní stěžovatel povinen vyčerpat i mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení.

To znamená, že musí vyčerpat i dovolání, jehož přípustnost (mimo jiné) závisí na posouzení podmínek uvedených v § 237 o. s. ř., ve znění zákona č.

404/2012 Sb.

Ústavní soud v této souvislosti vyslovil názor, že jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení o porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je uplatnitelná i jako dovolací důvod podle § 241a odst.

1 o. s. ř., ve znění zákona č.

404/2012 Sb., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (blíže k této otázce srov. podrobně odůvodněné usnesení Ústavního soudu ze dne 28. března 2013 sp. zn.

III.

ÚS 772/13 , dostupné na http://nalus.usoud.cz).

V projednávané věci je pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti určující v souladu s přechodnými ustanoveními čl.

II odst.

1 a 7. a čl.

IV odst.

1 zákona č.

404/2012 Sb. právě nová právní úprava, neboť k vydání stěžovatelkou napadeného rozhodnutí odvolacího soudu došlo po 1. lednu 2013.

Poslední prostředek k ochraně práva stěžovatelky představuje tedy i v tomto případě dovolání, které, aby se mohl Ústavní soud vůbec ústavní stížností stěžovatelky zabývat, je třeba vždy (pokud procesní předpisy jeho přípustnost nevylučují) vyčerpat.

Tím, že stěžovatelka dovolání k Nejvyššímu soudu nepodala, uvedená podmínka naplněna nebyla.

Za situace, kdy stěžovatelka v dané věci nenapadla rozsudek odvolacího soudu dovoláním, nevyčerpala všechny zákonem stanovené procesní prostředky k ochraně svého práva a její ústavní stížnost je tudíž nepřípustná (§ 75 odst.

1 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č.

404/2012 Sb.).

Z uvedeného důvodu soudkyně zpravodajka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podanou ústavní stížnost odmítla jako návrh nepřípustný podle ustanovení § 43 odst.

1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst.

3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 5. listopadu 2013 Vlasta Formánková v.r. soudkyně zpravodajka