Detail rozhodnutí

IV.ÚS 1997/13 #1

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2013:4.US.1997.13.1
Datum: 24. 9. 2013
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 1997/13 ze dne 24. 9. 2013

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl dne 24. září 2013 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické, soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje JUDr. Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Evy Haisové, zastoupené JUDr. Annou Haisovou, advokátkou se sídlem Brno, Úvoz 507/4, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 12. 1. 2012 č. j. 33 C 208/2007-153, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 7. 2012 č. j. 44 Co 178/2012-178 a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 4. 2013 č. j. 25 Cdo 3646/2012-195, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, vydaných v řízení o náhradu škody na zdraví, neboť má za to, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva ve smyslu čl.

1, čl.

31, čl.

36 odst.

1, čl.

37 odst.

3 a čl.

38 odst.

2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z ústavní stížnosti a kopie přiloženého rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se domáhala náhrady škody na zdraví, vzniklé jí v důsledku dopravní nehody ze dne 13.

2005.

Stěžovatelka požadovala po žalovaném placení měsíční renty ve výši 12 000,- Kč od 13.

2007 do konce života a náhradu nákladů za znalečné ve výši 1 000,- Kč.

Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 12.

2012 žalobu stěžovatelky zamítl.

Jednalo se již o druhé rozhodnutí ve věci po zrušení prvního zamítavého rozhodnutí odvolacím soudem a vrácení věci k dalšímu řízení s právním závěrem, že nárok stěžovatelky je nutno posoudit dle § 444 odst.

1 občanského zákoníku jako náhradu za ztížení společenského uplatnění.

K odvolání stěžovatelky (poté, co změnila žalobní petit a požadovala zaplacení 10 000 000,- Kč) Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 18.

2012 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé, vyjma výroku o zamítnutí žaloby co do částky 1 000,- Kč, změnil tak, že zamítl žalobu na zaplacení částky 10 000 000,- Kč.

Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud do výroku I. rozsudku odvolacího soudu zamítl a co do výroku II. a III., jimiž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ohledně nákladů řízení a rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení, odmítl.

V ústavní stížnosti rekapituluje stěžovatelka průběh řízení a tvrdí, že obecné soudy pro údajně uváděné formální a odstranitelné nedostatky, které jí nikdy nevytkly, jí upřely ústavně zaručená práva.

Uvádí, že bez ohledu na jí předložené důkazy byl její nárok na náhradu škody na zdraví bagatelizován, a to na podkladě ničím nepodložených tvrzení žalovaného a vedlejšího účastníka, zatímco její tvrzení a důkazy byly zlehčovány, přehlíženy či zcela opomenuty.

Dovolacímu soudu stěžovatelka zejména vytýká, že v části, v níž její dovolání odmítl, postupoval zcela odlišně oproti jiným svým rozhodnutím v obdobných věcech a v odůvodnění usnesení přebírá argumenty vedlejšího účastníka.

Stěžovatelka má za to, že uvedeným jednáním jí bylo odepřeno právo na ochranu zdraví a právo na spravedlivý proces.

Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Podle ustanovení § 43 odst.

3 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Podstata ústavní stížnosti spočívá v nesouhlasu stěžovatelky s prováděním a hodnocením důkazů a právními závěry civilních soudů ohledně jejího nároku na náhradu škody na zdraví.

K tomuto nesouhlasu je třeba uvést, že Ústavní soud již dlouhodobě ve své judikatuře připomíná, že právo na spravedlivý proces zakotvené v hlavě páté Listiny, garantující mj. spravedlivé a veřejné projednání věci nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, při zachování principu rovnosti účastníků, je procesní povahy; jeho účelem je zaručit především spravedlivost řízení, na jehož základě se k rozhodnutí došlo.

Ústavní soud dále zdůrazňuje, že výklad a aplikace zákona přísluší v prvé řadě ostatním soudům; nebyl-li jejich výklad svévolný, nemůže jej Ústavní soud nahradit svým.

Ústavní soud tedy není povolán přezkoumávat, zda civilní soudy z provedených důkazů vyvodily správná či nesprávná skutková zjištění a následně i správnost z nich vyvozených právních závěrů s výjimkou případů, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit ústavně zaručená práva či svobody [srov. např. nález ze dne 29.

1997 sp. zn.

III.

ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149); nález ze dne 29.

2006 sp. zn.

ÚS 398/04 (N 154/42 SbNU 257)].

Naposledy uvedená situace však v projednávaném případě, kdy šlo o právní posouzení uplatňovaného nároku stěžovatelky jako náhrady za ztrátu na výdělku a nikoli jako náhrady za ztížení společenského uplatnění, nenastala.

Ústavní soud v nyní posuzované věci konstatuje, že celá věc prošla všemi stadii řízení před civilními soudy, včetně Nejvyššího soudu; přičemž nalézací i odvolací soud rozhodovaly věc stěžovatelky dvakrát.

Z hlediska požadavků spravedlivého procesu zakotvených v hlavě páté Listiny proces vedený před těmito soudy měl kontradiktorní charakter a zajišťoval rovnost zbraní mezi stranami, což zahrnovalo možnost stran seznámit se s připomínkami nebo důkazy předloženými protistranou a vyjádřit se k nim.

Ústavní soud je toho názoru, že v projednávaném případě byly všem stranám sporu v řádně vedeném řízení dány veškeré možnosti k uplatnění jejich práv.

Závěry, k nimž ve stěžovatelčině věci dospěl nalézací a odvolací soud, jsou řádně odůvodněny a z pohledu ústavněprávního nevykazují vad.

Dovolací soud se pak vyjádřil ke všem námitkám stěžovatelky, které opětovně vznáší i v ústavní stížnosti.

Ústavní soud odkazuje na zevrubné a srozumitelné odůvodnění dovolacího soudu, neboť nemá význam znovu opakovat argumenty týkající se tvrzení stěžovatelky.

Právo na spravedlivý proces samozřejmě nelze vykládat tak, že by se stěžovatelce garantoval úspěch v řízení, resp. se zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatelky.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. září 2013 JUDr.

Michaela Židlická předsedkyně senátu Ústavního soudu