Detail rozhodnutí

IV.ÚS 1017/12 #2

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2013:4.US.1017.12.2
Datum: 13. 2. 2013
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 1017/12 ze dne 13. 2. 2013

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Miloslava Výborného o ústavní stížnosti společnosti BERBADER, s. r. o., se sídlem Nová 901/6, Dolní Chabry, 184 00 Praha 8, zastoupené Mgr. Jiřím Žákem, advokátem, AK se sídlem Národní 28, 110 00 Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2012 č. j. KSPH 55 INS 4779/2008-B-61 takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka z důvodů v ústavní stížnosti přednesených domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tím, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, jež je zakotveno v ustanovení čl. 36 a násl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo vlastnit majetek ve smyslu ustanovení čl. 11 odst. 1 Listiny. Napadeným usnesením byla v rámci insolvenčního řízení schválena dohoda o vypořádání společného jmění manželů Banýrových, tj. Marie Banýrové a Ing. Karla Banýra (dlužníka stěžovatelky), uzavřená mezi HRNČÍŘ, RYDVAL a spol., v. o. s. (insolvenčním správcem dlužníka) a Marií Banýrovou. Dle stěžovatelky, která byla věřitelkou Ing. Karla Banýra, došlo ke schválení dohody v rozporu s relevantními ustanoveními zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů (dále i jen "insolvenční zákon"). Postup insolvenčního správce a následně insolvenčního soudu, jehož rozhodnutí bylo touto ústavní stížností napadeno, dle stěžovatelky nerespektoval práva věřitelů. V tomto kontextu stěžovatelka poukázala zejména na skutečnost, že mohlo dojít k porušení jejích práv, neboť částka 1 900 000,- Kč, na niž byly dle znaleckého posudku vypracovaného pro účely vypořádání společného jmění manželů oceněny nemovitosti (v dohodě specifikované), neodpovídala jejich reálné tržní hodnotě. Dále stěžovatelka zdůrazňovala, že insolvenční soud v průběhu řízení informovala o tom, že postup insolvenčního správce nebyl v souladu s relevantními ustanoveními insolvenčního zákona a že v jeho důsledku mohla utrpět škodu, avšak insolvenční soud k jejím námitkám nikterak nepřihlédl, čímž mělo být porušeno rovněž její právo na soudní ochranu.

II.

Bližší obsah ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí, jakož i průběh řízení před soudem netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžované rozhodnutí, tak jemu předcházející postup insolvenčního správce a soudu jsou účastníkům řízení známy.

III.

Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou (v rozsahu upřesněném níže) a řádně zastoupenou.

K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný; jde přitom o návrh sice přípustný, ale z důvodů dále vyložených zjevně neopodstatněný.

Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl.

83 Ústavy).

Ústavní soud tedy není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody.

V projednávané věci však takto naznačené důvody pro zásah Ústavního soudu nalezeny nebyly.

Ústavní stížnost směřovala proti rozhodnutí insolvenčního soudu vydaného v řízení, jehož účastnicí stěžovatelka nebyla.

Podle ustanovení § 72 odst.

1 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je přitom k podání ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí oprávněna (při současném dodržení dalších podmínek) toliko fyzická nebo právnická osoba, jež byla účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo.

Toto pravidlo na jedné straně vylučuje možnost podání tzv. actio popularis [srov.

Filip, J., Holländer, P., Šimíček, V., Zákon o Ústavním soudu.

Komentář.

2. vydání.

Praha: C.

Beck, 2007, str.

496 či usnesení sp. zn.

ÚS 74/99 ze dne 11.

1999 (U 34/14 SbNU 329)], na straně druhé je pak logickým projevem principu subsidiarity ochrany poskytované prostřednictvím ústavní stížnosti.

Pokud by totiž Ústavní soud mohl přezkoumávat rozhodnutí i na základě návrhu osoby, jež nebyla účastníkem předcházejícího řízení před orgány veřejné moci, byl by v takovém případě - v rozporu se zmiňovaným principem - prvním orgánem, který by se námitkami navrhovatele zabýval.

Takto nahlížena by tudíž ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí insolvenčního soudu vydanému v řízení, jehož stěžovatelka nebyla účastnicí, mohla být ve smyslu ustanovení § 43 odst.

1 písm. c) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako návrh podaný osobou k tomu zjevně neoprávněnou.

Již ve své dřívější judikatuře [srov. nález sp. zn.

Pl.

ÚS 30/95 ze dne 10.

1996 (N 3/5 SbNU 17; 31/1996 Sb.)] však Ústavní soud dovodil, že "skutečnost, že někdo nebyl účastníkem řízení, ve kterém bylo pravomocně rozhodnuto o jeho právech, nemá za následek nemožnost dovolat se práva soudní cestou včetně ústavní stížnosti.

Takovéto pravomocné rozhodnutí však ve vztahu k němu představuje ‚jiný zásah orgánu veřejné moci' ve smyslu čl.

87 odst.

1 písm. d) Ústavy a ochrana jeho základního práva je tak tímto způsobem zaručena".

V takovém případě se však přezkoumání napadeného zásahu Ústavním soudem omezuje na posouzení skutečnosti, zda odepření možnosti vystupovat v řízení před orgány veřejné moci jako účastník nebylo protiústavní (k tomu srov. i usnesení sp. zn.

III.

ÚS 649/06 , dostupné na http://nalus.usoud.cz); extenze přezkumu na otázky substantivní by totiž byla v rozporu s již citovaným principem subsidiarity ústavní stížnosti.

V tomto kontextu je relevantní, že stěžovatelka ve své ústavní stížnosti poukazuje nejen "toliko" na porušení či ohrožení svého práva vlastnit majetek, nýbrž brojí i proti tomu, že insolvenční soud nepřihlédl k jejím námitkám, ačkoliv jeho rozhodnutím údajně mohla být dotčena její hmotná práva.

Proto Ústavní soud přistoupil k přezkumu opodstatněnosti ústavní stížnosti proti "jinému zásahu" Krajského soudu v Praze, spočívajícímu v tom, že se stěžovatelkou nebylo jednáno jako s účastnicí řízení.

I takto nahlížena musela však ústavní stížnost být Ústavním soudem odmítnuta, to ovšem nikoliv z důvodu neoprávněnosti stěžovatelky k jejímu podání, nýbrž pro svou zjevnou neopodstatněnost.

Krajský soud v Praze při vymezení okruhu účastníků řízení o schválení dohody o vypořádání společného jmění manželů Banýrových postupoval v souladu s ustanoveními insolvenčního zákona, podle nichž účastníky tohoto dílčího řízení jednotliví věřitelé nejsou.

O ústavní konformitě v tomto směru relevantních zákonných ustanovení nemá Ústavní soud pochybnosti; ostatně ani stěžovatelka se jejich zrušení ve své ústavní stížnosti nedomáhala.

Ochrana hmotných práv věřitelů je při řízení o schválení dohody o vypořádání společného jmění manželů garantována jednak (procesně) obligatorním souhlasem věřitelského výboru ve smyslu ustanovení § 271 odst.

2 insolvenčního zákona, který byl v projednávané věci Krajskému soudu v Praze udělen, a jednak (hmotněprávně) dohledem obecných soudů nad postupem insolvenčního správce.

Proti postupu Krajského soudu v Praze proto Ústavní soud nemá z hledisek ústavněprávních žádných výhrad.

Z uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. února 2013 Michaela Židlická, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu