Detail rozhodnutí

III.ÚS 4403/12 #2

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2013:3.US.4403.12.2
Datum: 19. 9. 2013
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu III.ÚS 4403/12 ze dne 19. 9. 2013

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti Mgr. Tamary Jaskovové, zastoupené Mgr. Pavlem Procházkou, advokátem se sídlem v Brně, Kobližná 19, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2012 č. j. 21 Cdo 4288/2011-112, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 7. 2010 č. j. 15 Co 165/2010-59 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 17. 4. 2008 č. j. 49 C 74/2007-10, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud - pro porušení čl.

1 odst.

1, čl.

4 a čl.

90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl.

36 odst.

1, čl.

37 odst.

2 a čl.

38 odst.

2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl.

6 odst.

1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") - zrušil v záhlaví označená rozhodnutí, vydaná v řízení o žalobě na obnovu řízení.

Ústavní stížností napadeným usnesením Krajský soud v Brně k odvolání stěžovatelky potvrdil shora rovněž uvedené usnesení Městského soudu v Brně, jímž byl zamítnut její návrh na povolení obnovy řízení "v pracovněprávní věci vedené pod sp. zn.

49 C 129/2000"; oba soudy dospěly k závěru, že žaloba na obnovu řízení není přípustná ve smyslu ustanovení § 228 odst.

1 o. s. ř., neboť řízení, proti němuž směřoval návrh na obnovu, "neskončilo meritorně".

Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením jako nepřípustné [§ 238 odst.

1 písm. a), § 238 odst.

2 a § 237 odst.

1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s § 243b odst.

5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř.]; vysvětlil, že soudy přijaté řešení je souladné s názory, jež jsou v soudní praxi ustálené.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti na stanovisku, zastávaném před obecnými soudy, setrvává a dovozuje, že z hlediska ustanovení § 228 odst.

1 o. s. ř. není podstatné, "jakým způsobem bylo rozhodnuto", nýbrž že bylo rozhodnuto o "samotném předmětu řízení".

Stěžovatelka dále namítá, že o její žádosti o osvobození od soudních poplatků a o námitce podjatosti soudkyně JUDr.

Miluše Říčkové, obsažených v žalobě na obnovu řízení, bylo rozhodnuto až po rozhodnutí soudu prvního stupně; v důsledku toho nebyla poučena o možnosti podat žádost o ustanovení zástupce (§ 30 o. s. ř.) a v její věci rozhodoval soudce, o jehož případné nepodjatosti nebylo předem rozhodnuto.

Ústavní soud je podle čl.

83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl.

87 odst.

1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst.

1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí.

Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou úkolem obecných soudů.

Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry obecných soudů nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".

Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení.

Předpokladem zde je objektivně založená možnost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele.

Řečené je významné potud, že se uplatní i v nyní posuzované věci.

Je totiž zřejmé, že posuzovaná ústavní stížnost představuje pouze pokračující polemiku se závěry obecných soudů, vedenou v rovině práva podústavního, a stěžovatelka - nepřípadně - předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu; aniž by se uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, zde zjistitelné nejsou.

Co do interpretace ustanovení § 228 odst.

1 o. s. ř. postačí v podrobnostech odkázat na rozhodnutí dovolacího soudu, vydané v předmětné věci, ve vztahu k němuž není ostatně námitek ani z pohledu podústavní správnosti.

Vzhledem k argumentaci odvíjející se z § 30 o. s. ř., obsažené v ústavní stížnosti, je relevantní otázka, zda při jiné konstrukci žaloby (na základě případného stěžovatelčina zastoupení), by bylo možné o jejím úspěchu uvažovat.

Ústavní soud je toho názoru, že nikoli, přičemž i v tomto směru plně poukazuje na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu (resp. na zde podaný výklad ustanovení § 228 odst.

1 o. s. ř.).

Současně stojí za zaznamenání, že důvody, jež stěžovatelka pro vyloučení soudkyně JUDr.

Miluše Říčkové z projednávání její věci předložila, typicky způsobilými důvody podjatosti nejsou, a to očividně.

Není tudíž opory pro úsudek o existenci porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky, a tím ani důvod k tomu, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí kasačním zásahem odstranil.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle vyloženého ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátě (bez jednání) usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. září 2013 Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu