Detail rozhodnutí

III.ÚS 3386/12 #1

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2013:3.US.3386.12.1
Datum: 19. 2. 2013
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu III.ÚS 3386/12 ze dne 19. 2. 2013

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti stěžovatele Miloslava Leveka, zastoupeného Mgr. Ondřejem Masopustem, advokátem v Olomouci, Sokolská 44, proti usnesení Okresního soudu v Teplicích ze dne 15. listopadu 2011 č. j. 14 Nc 9131/2004-45 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. dubna 2012 č. j. 10 Co 260/2012-52, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení shora označených usnesení, kterými měla být porušena jeho základní práva dle čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod a čl.

6 odst.

1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Stěžovatel uvádí, že obecné soudy nepostupovaly správně při vydání opravného usnesení k opravě chyby v jeho jménu.

Tvrdí, že soud prvního stupně svévolně měnil osobu pasivně legitimovaného v řízení a odvolací soud chybně označil adresu jeho bydliště, čímž bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces.

Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Teplicích v záhlaví uvedeným usnesením upravil označení stěžovatele (v řízení před obecnými soudy povinného) v usnesení téhož soudu ze dne 4.

2004 č. j.

14 Nc 9131/2004-5 tak, že správně zní "Miloslav Levek" (namísto "Miroslav Levek"), a dále zamítl návrh stěžovatele na zastavení exekuce.

K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem usnesení soudu prvního stupně potvrdil.

Nejvyšší soud usnesením ze dne 21.

2012 č. j.

33 Cdo 1407/2012 stěžovatelovo dovolání odmítl jako nepřípustné, neboť napadený výrok usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o opravě rozsudku, není rozhodnutím ve věci samé, a dovolání nebylo shledáno jako přípustné ani podle ustanovení § 238, § 238a a § 239 o. s. ř.

Podstatou ústavní stížnosti stěžovatele je jeho polemika s rozhodnutím obecných soudů, přičemž v ústavní stížnosti opakuje argumenty, které již předestřel ve svém odvolání.

Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl.

83 Ústavy ČR).

Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností, do níž je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich pravomocným rozhodnutím porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.

Z toho vyplývá, že Ústavní soud není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého práva", přičemž tak může činit pouze tehdy, shledá-li současně i porušení některých ústavních kautel.

Ve svých rozhodnutích Ústavní soud zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má nesprávná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce.

Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci správně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ, konkrétní normy nebo případy, kdy obecné soudy svévolně aplikují jednoduché právo [srov. např. nález sp. zn.

III.

ÚS 321/03 ze dne 30.

2004 (N 90/33 SbNU 371)].

Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, shledal, že ke stěžovatelem tvrzenému zásahu do jeho práva na spravedlivý proces v projednávané věci zjevně nedošlo.

Ústavní soud předesílá, že právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

V posuzované věci stěžovatel nepochybně využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva.

Okresní soud v Teplicích v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že návrhu stěžovatele na zastavení exekuce nelze vyhovět.

Námitka stěžovatele, že neexistuje exekuční titul proti Miloslavu Levekovi, nemůže být úspěšná, neboť v době rozhodování byl již exekuční titul opraven usnesením Okresního soudu v Teplicích ze dne 8.

2011 č. j.

11 C 259/2002-54, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26.

2011 č. j.

12 Co 235/2011-99.

K opravě ve jménu stěžovatele okresní soud přistoupil za situace, kdy ze všech zjištěných skutečností neměl pochybnosti o jednoznačné přesné identifikaci stěžovatele (podle jeho data narození, rodného čísla a dalších listinných důkazů).

Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně postupoval v souladu s ustanovením § 164 o. s. ř. a podle § 52 odst.

1 zákona č.

120/2001 Sb. a opravil zjevnou nesprávnost spočívající ve jménu povinného.

Vzhledem k tomu, že i přes uvedenou chybu byl stěžovatel dostatečně identifikován, nelze jej zaměnit za jinou osobu a závěr okresního soudu, že není dán důvod k zastavení exekuce, je správný.

Odvolací soud se tedy námitkami stěžovatele adekvátně zabýval, přičemž své rozhodnutí odůvodnil způsobem, který zásah do stěžovatelova práva na spravedlivý proces způsobit nemohl.

Pokud jde o námitku stěžovatele, že odvolací soud chybně označil adresu jeho bydliště, Ústavní soud konstatuje, že z přiloženého rozhodnutí tato chyba nijak nevyplývá.

Nadto taková případná nepřesnost sama o sobě nepředstavuje porušení základních práv a stěžovatel ani netvrdí, že by v jejím důsledku k porušení jeho práv došlo.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces a na základě toho mu nezbylo než jeho ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. února 2013 Jiří Nykodým, v. r. předseda senátu