Detail rozhodnutí

III.ÚS 3092/13 #1

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2013:3.US.3092.13.1
Datum: 24. 10. 2013
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu III.ÚS 3092/13 ze dne 24. 10. 2013

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Česká televize, se sídlem v Praze 4, Na Hřebenech II 1132/4, zastoupeného JUDr. Daliborem Kalcso, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Škroupova 719, směřující proti výroku II rozsudku Okresního soudu v Chrudimi ze dne 30. 8. 2013 č. j. 110 C 8/2013-43, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností napadeným rozsudkem Okresní soud v Chrudimi uložil Jaroslavě Doležalové zaplatit stěžovatelce 1 890 Kč s příslušenstvím, neboť žalovaná jako poplatník televizního poplatku nedostála své zákonné povinnosti zaplatit televizní poplatek za období květen 2011 až srpen 2012; o nákladech řízení pak soud rozhodl tak, že žalovaná je povinna stěžovatelce uhradit 1 000 Kč, což odůvodnil poukazem na nález Ústavního soudu sp. zn.

ÚS 3344/12 (vydaným rovněž v její věci) - k podpoře užití § 150 o. s. ř. - a stěžovatelce přiznal náhradu pouze ve výši zaplaceného soudního poplatku.

V ústavní stížnosti stěžovatelka dovozuje porušení svého práva na spravedlivý proces dle čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod; činí tak oponenturou zmíněnému nálezu Ústavního soudu (pakliže v něm "poměrně velmi extenzivním výkladem dovodil obdobné postavení ČT jako je postavení orgánů státní moci, či organizace hospodařící se státním rozpočtem či na něj navázané s tím, že na ni lze s těmito klást srovnatelné nároky") a má za to, že se jím odchýlil od jiných rozhodnutí, jmenovitě sp. zn.

II.

ÚS 1588/12 a sp. zn.

II.

ÚS 2104/12 .

Stěžovatelka ve světle ve stížnosti předestřených argumentů setrvává v názoru, že i "při respektování závěrů nálezu ÚS lze dospět k závěru, že až na výjimky ... je přiznání nákladů řízení ČT za zastupování advokátem účelné, oprávněné a efektivní ...", a proto ze strany soudu šlo o "takové procesní pochybení ..., že jej vede k závěru, že proces byl jako celek nespravedlivý".

Ústavní soud je podle čl.

83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl.

87 odst.

1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst.

1 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].

Ústavní soud též opakovaně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou.

To je významné potud, že tak je tomu i v dané věci.

V rozhodném nálezu ze dne 24.

2013 sp. zn.

ÚS 3344/12 Ústavní soud z podrobně rozvedených důvodů, jež jsou stěžovatelce známy, dospěl k závěru, že "při zvažování aplikace hledisek plynoucích z judikatury Ústavního soudu, jež se vztahuje k reflexi některých ústavněprávních aspektů právního zastoupení státu, není přiléhavé - jako dominantní kritérium - akcentovat skutečnost, že Česká televize je nezávislá na státním rozpočtu, že hospodaří s vlastním majetkem a že stát neodpovídá za její závazky.

Svědčí proto - podle názoru I. senátu Ústavního soudu - jak povaha samotného televizního poplatku, tak i postavení České televize jako takové.

První senát Ústavního soudu se ztotožňuje se závěrem obsaženým v usnesení sp. zn.

II.

ÚS 2104/12 , že činnost České televize jistě není výkonem veřejné moci.

Nicméně, na poli svého působení se těší výsadnímu postavení (k čemuž má vytvořené specifické podmínky) a lze tak na ni v určitých ohledech klást srovnatelné nároky jako na orgány státní moci".

Na tomto základě Ústavní soud zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29.

2012, č. j.

71 Co 105/2012-50, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně, kterým zastavil řízení a žalované uložil zaplatit žalobci České televizi náklady řízení, jež vynaložila mimo jiné i na zastoupení advokátem.

Je evidentní, že tyto závěry se věcně uplatní i v dané věci; není totiž důvodu se od nich zde jakkoliv odchýlit, neboť závaznost vykonatelných nálezů ve smyslu čl.

89 odst.

2 Ústavy pro všechny orgány i osoby zásadně dopadá i do rozhodovacích poměrů Ústavního soudu samého.

Je současně zjevné, že právě ony se staly určujícími; rozhodl-li soud v souladu s nálezovým rozhodnutím Ústavního soudu, je výše předznačený úsudek, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, odůvodněn.

Lze již jen dodat, že co do posouzení podmínek aplikace § 150 o. s. ř. dává Ústavní soud konstantně najevo, že v konkrétní věci jde zásadně o záležitost obecného soudu; pouhá skutečnost, že soud shledal důvody pro jeho aplikaci, není zpravidla způsobilá zasáhnout ústavně zaručené právo na soudní ochranu (srov. např. usnesení sp. zn.

III.

ÚS 287/07 ).

Tak tomu je i v nyní posuzované věci, když důvody pro užití tohoto ustanovení soud (ve smyslu ústavněprávní reflexe) adekvátně zdůvodnil.

Ústavnímu soudu tudíž nezbylo než ústavní stížnost stěžovatelky odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu] Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. října 2013 Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu