Detail rozhodnutí

III.ÚS 132/13 #1

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2013:3.US.132.13.1
Datum: 2. 5. 2013
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu III.ÚS 132/13 ze dne 5. 2. 2013

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl dne 5. února 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti Jany Plíhalové, zastoupené Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem se sídlem Anenská 8, 602 00 Brno, proti části výroku II. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. února 2011 č. j. 21 Co 59/2010-229, "kterým byl potvrzen výrok II a výrok III rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 5. srpna 2009 č. j. 14 C 112/98-179, o zamítnutí žaloby co do částky 40 084,- Kč s příslušenstvím z této částky", za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka v ústavní stížnosti napadla rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 22. února 2011 č. j.

21 Co 59/2010-229 v rozsahu vymezeném v záhlaví tohoto usnesení, a tvrdí, že napadeným rozhodnutím byla porušena její ústavně zaručená práva ve smyslu čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod a čl.

82 odst.

1 a čl.

95 odst.

1 Ústavy ČR.

Porušení těchto základních práv a svobod spatřuje stěžovatelka v nesprávné aplikaci tzv. jednoduchého práva, v porušení jejích procesních práv spočívajícího v nemožnosti jejich řádné realizace a dále v porušení zásady nezávislosti soudní moci a vázanosti soudců zákonem.

Jak je zjevné z obsahu ústavní stížnosti, stěžovatelka napadá část potvrzujícího výroku II rozsudku Krajského soudu v Brně tvrzením, že "je naprosto neúnosné, aby o dvou částech zcela totožného nároku bylo z ryze formálních důvodů (rozštěpení nároku v důsledku rozhodovací činnosti soudu) pravomocně rozhodnuto zcela opačně".

Tento stav považuje stěžovatelka rovněž za porušení svého práva na spravedlivý proces.

V další části návrhu se stěžovatelka zabývá úvahami oponujícími závěru odvolacího soudu o platnosti smlouvy o sdružení.

Závěrem stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud rozhodl, že náklady jejího právního zastoupení v řízení před Ústavním soudem zaplatí Krajský soud v Brně.

Ústavní soud z připojených listin zjistil, že stěžovatelka napadla rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 22.

2011 č. j.

21 Co 59/2010-229 v jeho výrocích I a II dovoláním, o němž bylo rozhodnuto rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 5.

12.

2012 č. j.

28 Cdo 2163/2012-276 tak, že napadený rozsudek dovolací soud zrušil, vyjma jeho výroku II, jímž byl ve výroku II a ve výroku III co do částky 40 084,- Kč s příslušenstvím potvrzen rozsudek odvolacího soudu.

Po zrušení části rozsudku odvolacího soudu byla věc v tomto rozsahu vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení; jinak dovolání stěžovatelky dovolací soud odmítl.

Ústavní soud po zvážení námitek stěžovatelky dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Ústavní soud se nejprve zabýval přípustností projednávané ústavní stížnosti a v této souvislosti vzal v úvahu skutečnost, že stěžovatelka napadla v plném rozsahu výše označený rozsudek odvolacího soudu již dříve ústavní stížností, vedenou Ústavním soudem pod sp. zn.

III.

ÚS 1554/11 .

Ústavní soud posoudil tehdejší ústavní stížnost jako návrh nepřípustný, a z tohoto důvodu ji také svým usnesením ze dne 21.

2011 odmítl s odůvodněním, že byť přípustnost dovolání podaného souběžně stěžovatelkou i proti potvrzujícím výrokům odvolacího soudu, i s ohledem na poučení odvolacího soudu a přesvědčení stěžovatelky o možnosti napadnout i tyto výroky dovoláním, je minimálně "sporná", a že je nutné tuto otázku nechat kompetentně posoudit soudem dovolacím, přičemž ingerence Ústavního soudu je za této procesní situace s ohledem na princip subsidiarity nepřípustná.

Ústavní soud ve svém odmítavém usnesení sp. zn.

III.

ÚS 1554/11 však zaujal názor, že i v případě objektivně nepřípustného dovolání, které bylo dovolacím soudem odmítnuto nikoli na základě jeho "uvážení", ale z jiných než přípustných dovolacích důvodů, bude nutné ústavní stížnost podanou v zákonné lhůtě po rozhodnutí dovolacího soudu posoudit jako návrh přijatelný k meritornímu projednání.

Ústavní soud proto na základě závěrů, dříve vyslovených ve svém usnesení sp. zn.

III.

ÚS 1554/11 , vzal v úvahu výsledek dovolacího řízení, v němž dovolací soud nesouhlasil s názorem stěžovatelky o jednotě části nároku ve výši 40 084,- Kč s jeho další částí ve výši 114 981,- Kč, a v takto limitovaném přezkumu posoudil tvrzení stěžovatelky pod zorným úhlem údajné protiústavnosti předmětné části rozsudku odvolacího soudu.

Ústavní soud z obsahu námitek stěžovatelky zjistil, že podstatou předmětné ústavní stížnosti je pouhá polemika stěžovatelky s právním závěrem o platnosti (resp. neplatnosti) smlouvy o sdružení, k němuž obecné soudy dospěly na základě provedeného dokazování a učiněných skutkových zjištění.

Stěžovatelka v této souvislosti vyslovuje řadu hypotéz, které mají zpochybnit správnost právního názoru odvolacího soudu a svou argumentací se snaží zvrátit rozhodnutí ve svůj prospěch.

Tím staví Ústavní soud do role třetí instance, která mu však, s ohledem na jeho pravomoc, nepřísluší.

Tato polemika však sama o sobě oprávněnost tvrzení stěžovatelky o porušení jejích ústavně zaručených práv a svobod založit nemůže.

Ústavní soud zásadně není oprávněn přehodnocovat důkazy provedené soudy obecnými.

Možnost postupu podle výjimky z tohoto pravidla, která by Ústavnímu soudu umožnila takový zásah do činnosti obecných soudů, v projednávané věci Ústavní soud nezjistil.

Ústavní soud v této souvislosti vzal v úvahu i současný stav a výsledek řízení, v němž bylo pravomocně rozhodnuto pouze o nároku ve výši 40 084,- Kč a o příslušenství této částky a o zbývajících nárocích stěžovatelky bude dále v řízení před obecnými soudy jednáno a rozhodováno.

Ústavní soud nezasahuje do interpretace jednoduchého práva, neboť výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů, včetně vyslovování odpovídajících právních názorů, je zásadně samostatnou záležitostí obecných soudů a v konečné fázi především Nejvyššího soudu.

Právní závěry obecných soudů ve věci učiněné jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování, jsou úzce spojeny s procesním postupem účastníků řízení, jejich aktivitou při prokazování jejich tvrzení ohledně uplatněných nároků se zjištěným skutkovým stavem věci na základě provedených a zhodnocených důkazů.

Nelze pochybovat o tom, že stěžovatelka měla v průběhu řízení před obecnými soudy trvajícího více než 12 let, dostatečný prostor k uplatnění a realizaci svých procesních práv.

Ze všech výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Protože je ústavní stížnost odmítána jako zjevně neopodstatněná, hradí náklady řízení, které stěžovatelce před Ústavním soudem v souvislosti s tímto řízením vznikly, stěžovatelka sama (§ 62 odst.

3 zákona o Ústavním soudu).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. února 2013 Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu