Detail rozhodnutí

III.ÚS 1261/11 #1

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2013:3.US.1261.11.1
Datum: 3. 4. 2013
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu III.ÚS 1261/11 ze dne 4. 3. 2013

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelky BEZEMA AG, Postfach 68, CH-9462 Montlingen, Švýcarsko, zastoupeného JUDr. Vladislavem Kusalou, advokátem, AK se sídlem Gočárova tř. 1105/36, 500 02 Hradec Králové, proti rozsudkům Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 3. 2009 č. j. 40 Cm 74/2007-41 a Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 10. 2009 č. j. 15 Cmo 116/2009-61, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka žádá zrušení v záhlaví označených rozsudků obecných soudů v její konkursní věci pro porušení práva na soudní ochranu dle článku 36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 6 odst.

1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil Ústavní soud, že Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 1.

10.

2009 č. j.

15 Cmo 116/2009-61 potvrdil výrok I. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4.

2009 č. j.

40 Cm 74/2007-41, jímž byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba o určení pravosti její pohledávky za úpadcem jako opožděně podaná.

Přisvědčil závěru soudu prvního stupně, dle kterého lhůta k podání této žaloby uvedená v ustanovení § 23 odst.

4 zákona č.

328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, je lhůtou hmotněprávní, a tudíž žaloba musí být soudu doručena nejpozději v poslední den této lhůty.

Nejvyšší soud usnesením ze dne 20.

2011 č. j.

29 Cdo 785/2010-94 odmítl stěžovatelčino dovolání pro nepřípustnost, neboť závěr soudů o hmotněprávní povaze lhůty k podání žaloby o určení pravosti pohledávky vyplývá z konstantní judikatury Nejvyššího soudu.

Oproti tomu je stěžovatelka přesvědčena, že žalobu podala včas, což dovozuje z nálezu sp. zn.

III.

ÚS 545/99 , který lhůtu k přihlášení pohledávek konkursních věřitelů uvedenou v ustanovení § 22 odst.

2 zákona o konkursu a vyrovnání označil za lhůtu procesní; stěžovatelka má za to, že závěry obsažené v tomto nálezu se vztahují i na lhůtu dle ustanovení § 23 odst.

4 cit. zákona.

Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti.

V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložila včas k podání ústavní stížnosti oprávněná a advokátem zastoupená stěžovatelka; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný.

Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst.

1 písm. d) Ústavy].

Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není.

Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.

Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus [srov. např. nález sp. zn.

Pl.

ÚS 85/06 ze dne 25.

2007 (N 148/46 SbNU 471)].

Problematikou povahy lhůty k podání žaloby o určení pravosti pohledávky dle ustanovení § 23 odst.

4 zákona o konkursu a vyrovnání se ve své rozhodovací praxi zabývaly obecné soudy, přičemž jejich judikatura se ustálila na již dlouhodobě zastávaném názoru o hmotněprávní povaze této lhůty, který musel být stěžovatelce (resp. měl být jejímu zástupci - advokátovi) znám; v návaznosti na něj mohla stěžovatelka zvolit adekvátní postup.

K tomu se též patří poznamenat, že právní závěr Ústavního soudu vyslovený v nálezu sp. zn.

III.

ÚS 545/99 se váže k jinému ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání.

Vzhledem k tomu, že stěžovatelka nedoložila porušení svých ústavně zaručených práv a svobod, odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost dle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. března 2013 Michaela Židlická, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu