Detail rozhodnutí

II.ÚS 4060/12 #1

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2013:2.US.4060.12.1
Datum: 3. 7. 2013
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 4060/12 ze dne 7. 3. 2013

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele K. P., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody, právně zastoupeného Mgr. Jaromírem Závadou, advokátem se sídlem Hlavní Náměstí 1a, Krnov, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 30. 7. 2012 sp. zn. 55 To 372/2011 a usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 24. 10. 2011 sp. zn. 5 T 113/2009, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavnímu soudu byl dne 22.

10.

2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.

Napadenými rozhodnutími byl zamítnut návrh stěžovatele na obnovu řízení ve věci vedené u Okresního soudu v Olomouci sp. zn.

5 T 113/2008.

Stěžovatel se domnívá, že bylo porušeno jeho právo zakotvené v čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť v jeho případě rozhodoval soud, jež nebyl dle jeho názoru, nestranný.

V průběhu trestního řízení sp. zn.

5 T 113/2008 uplatnil vůči soudci Okresního soudu v Olomouci Mgr.

Petru Bednářovi námitku podjatosti a domáhal se jeho vyloučení z projednávané věci s odkazem na jeho podjatost.

Soud projednal tuto námitku v neveřejném zasedání a dospěl k závěru, že nejsou dány důvody pro vyloučení předsedy senátu.

Proti usnesení podal stěžovatel stížnost, která byla zamítnuta usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 20.

2012.

Stěžovatel má za to, že podjatost soudce Mgr.

Petra Bednáře trvá i nadále a projevila se i v rozhodnutí, proti němuž směřuje ústavní stížnost.

Stěžovatel rovněž namítá, že v řízení rozhodoval místně nepříslušný soud, čímž bylo porušeno jeho právo zakotvené v čl.

38 odst.

2 Listiny.

V daném případě rozhodoval ve věci v prvním stupni Okresní soud v Olomouci, avšak ten není dle názoru stěžovatele příslušný s odkazem na § 18 tr. řádu, neboť v jeho obvodu nedošlo ke spáchání trestné činnosti stěžovatele.

V jeho věci měl rozhodovat soud, v jehož obvodu mělo dojít ke spáchání jeho trestné činnosti, tím však není Okresní soud v Olomouci.

Zákon o Ústavním soudu rozeznává podle svého § 43 odst.

2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné.

Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.

V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.

Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta.

Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

Účel řízení o povolení obnovy původního řízení, které bylo skončeno pravomocným odsuzujícím rozhodnutím, sleduje odstranění justičního omylu.

Veřejný zájem na správném, a proto i spravedlivém trestněprávním rozhodnutí stojí nad veřejným zájmem na právní jistotě, ztotožněné s pravomocným, a proto zásadně nenapadnutelným původním rozhodnutím.

Řízení o povolení obnovy v souladu s aprobací provedenou ústavním pořádkem prolamuje právní moc původního rozhodnutí, jakož i zákaz vedení opakovaného řízení pro týž skutek (čl.

40 odst.

5 Listiny, čl.

4 odst.

2 Protokolu č.

7 k Úmluvě).

Podle ustanovení § 278 odst.

1 tr. řádu se povolí obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo by uložený druh trestu byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu.

Napadená rozhodnutí obecných soudů a jejich odůvodnění vyhovují požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudního rozhodnutí a nijak ani nevybočují z judikatury vyšších soudů ani z judikatury Ústavního soudu.

Námitky stěžovatele, jak jsou v ústavní stížnosti zformulovány, směřují spíše do předchozího řízení, které bylo skončeno pravomocným rozsudkem o vině a trestu.

Námitka podjatosti již byla předchozím řízení vyřešena (a z obsahu ústavní stížnosti nevyplývá, že by v řízení o návrhu na obnovu řízení byla tato námitka opětovně vznesena) a námitka ohledně nepříslušnosti soudu není v dané chvíli relevantní, neboť o návrhu na obnovu řízení správně rozhodoval Okresní soud v Olomouci, který rozhodoval o vině a trestu v původním řízení jako soud.

I. stupně (§ 281 odst.

2 tr. řádu).

Jelikož Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecným soudům z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.

Za těchto okolností Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. března 2013 Jiří Nykodým předseda senátu