Detail rozhodnutí

II.ÚS 2990/13 #1

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2013:2.US.2990.13.1
Datum: 23. 10. 2013
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 2990/13 ze dne 23. 10. 2013

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaje) a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Martina Michala, zastoupeného Mgr. Janou Gavlasovou, advokátkou se sídlem Západní 449, 253 01 Chýně, směřující proti jinému zásahu veřejné moci - postupu Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která byla podána Ústavnímu soudu dne 27.

2013, se stěžovatel domáhá vydání nálezu, kterým by Ústavní soud vyslovil porušení jeho ústavně garantovaných práv a svobod.

Ta jsou podle stěžovatele porušena postupem Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (dále jen "Rada") a v této souvislosti rovněž postupem Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky (dále jen "Poslanecká sněmovna") a Vlády České republiky (dále jen "Vláda").

Stěžovatel požaduje, aby Ústavní soud zakázal Radě, Poslanecké sněmovně a Vládě pokračovat v porušování jeho práv a svobod a dále aby jim přikázal obnovení stavu před porušením práv stěžovatele.

V ústavní stížnosti se poukazuje na to, že stěžovatel podal k Radě dva podněty, první ze dne 9.

12.

2012 a druhý ze dne 11.

12.

2012, k zahájení řízení pro porušení povinností provozovatele televizního vysílání společností FTV Prima, spol. s. r. o.

Stěžovatel následně podal Radě další podnět ze dne 15.

12.

2012, a to k zahájení řízení pro porušení povinností provozovatele televizního vysílání společností CET 21, spol. s. r. o.

Rada na podané podněty reagovala přípisem č. j.

BUR/313/2013 ze dne 8.

2013, ve kterém uvedla, že neshledala důvody k zahájení správního řízení z moci úřední a tento postup na téměř dvou stranách odůvodnila.

Vzhledem ke skutečnostem obsaženým v podnětech stěžovatele měla ale Rada dle názoru stěžovatele dospět k závěru, že vznikají pochybnosti o zákonnosti činnosti uvedených provozovatelů televizního vysílání a správní řízení měla zahájit.

Protože stěžovatel s názorem Rady nesouhlasil, podal Poslanecké sněmovně oznámení ze dne 15.

2013 o tom, že Rada neplní své zákonné povinnosti ve smyslu § 5 zákona č.

231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů, a domáhal se, aby Poslanecká sněmovna postup Rady projednala a prošetřila.

Poslanecká sněmovna na uvedené oznámení odpověděla přípisem ze dne 29. května 2013, ve kterém uvedla, že poslanci nemají pravomoc ukládat Radě, jak má postupovat v konkrétním případě, zda má či nemá zahajovat správní řízení.

Stěžovatel se proto obrátil s oznámením ze dne 6.

2013 na předsedu Vlády, ve kterém uvedl, že Rada neplní své zákonné povinnosti ve smyslu § 5 zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání a žádal Vládu, aby bylo vyžádáno vysvětlení postupu Rady.

Předseda Vlády v přípise č. j 9936/2013-OSV ze dne 12.

2013 uvedl, že Vláda a ani její předseda nemají vůči Radě žádné řídící kompetence či sankční mechanismy a nemá tedy žádnou zákonnou možnost, jak zasahovat do její činnosti nebo dokonce přezkoumávat její rozhodnutí.

Jádrem ústavní stížnosti je tedy brojení stěžovatele proti postupu Rady, který spočívá v oznámení o vyřízení jeho podnětů (přípis Rady ze dne 8.

2013, č. j.

BUR/313/2013) a s ním související nezahájení správního řízení ve věci přezkoumání souladu činností provozovatelů televizního vysílání společností FTV Prima, spol. s. r. o. a CET 21, spol. s. r. o., se zákonem.

Dle názoru stěžovatele jde v případě postupu Rady o jiný zásah orgánu veřejné moci, jenž porušuje jeho základní práva zakotvená v čl.

1, čl.

3 odst.

1 a odst.

4, čl.

4 odst.

2, odst.

3 a odst.

4, čl.

10 odst.

1 a odst.

2, čl.

36 odst.

1, čl.

40 odst.

2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl.

1 odst.

1, čl.

15 odst.

1 Ústavy ČR a čl.

6 odst.

1, čl.

14 a čl.

17 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu § 42 odst.

1 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele.

Po přezkoumání skutkové a právní stránky věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť se stěžovateli nepodařilo prokázat možnost porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod.

V první řadě bylo třeba určit, zda v daném případě došlo, resp. mohlo dojít k zahájení řízení na návrh stěžovatele.

Dle názoru Ústavního soudu je správní řízení podle § 59 a násl. o provozování rozhlasového a televizního vysílání ovládáno principem oficiality, podle kterého správní orgán má právo a povinnost zahájit řízení, jakmile nastane skutečnost předvídaná zákonem, bez ohledu na to, jak ji zjistí, a dále i principem legality, podle něhož je příslušný orgán povinen stíhat všechny delikty, o nichž se dozví; naopak se v něm neuplatní zásada dispoziční, dle které je účastník oprávněn nakládat předmětem řízení.

Správní řízení se tak v posuzovaném případě zahajuje výlučně z podnětu správního orgánu ve smyslu § 42 správního řádu a podání stěžovatele Radě, jak je sám stěžovatel správně označuje, nelze chápat jinak než jako "podnět" pro další činnost správního orgánu.

Pokud příslušný správní orgán dospěje k závěru, že je zde důvodné podezření spáchání správního deliktu, je povinen (a také jen tehdy oprávněn) správní řízení zahájit.

Ze zaslaných příloh vyplývá, že Rada se podnětem stěžovatele zabývala, avšak dospěla k jinému závěru než stěžovatel, a proto správní řízení nezahájila.

Jestliže se v daném případě stěžovatel dovolává čl.

36 odst.

1 Listiny, je třeba v návaznosti na výše uvedené doplnit, že z tohoto ustanovení, jež obsahově spadá pod právní institut práva na spravedlivý proces, vyplývá zejména právo na soudní ochranu či na ochranu jiným orgánem než soudem v případě porušení subjektivního práva fyzické nebo právnické osoby.

Dle názoru Ústavního soudu je však stíhání pachatele správního deliktu a jeho potrestání především věcí vztahu mezi státem a tímto pachatelem; v posuzovaném případě tedy Ústavní soud žádné ústavně zaručené subjektivní právo stěžovatele na to, aby byla jiná osoba pro správní delikt stíhána, neshledal.

K namítanému porušení citovaného ustanovení čl.

36 odst.

1 Listiny nezbývá proto Ústavnímu soudu než konstatovat, že postup podle citovaných ustanovení pamatuje na jiné situace, než je tomu v posuzovaném případě; v důsledku jednání Rady vůči stěžovateli tedy nedošlo k porušení stěžovatelova ústavně zaručeného práva dle čl.

36 odst.

1 Listiny a ani jiných jeho základních práv [usnesení sp. zn.

II.

ÚS 345/01 ze dne 26.

2001, usnesení sp. zn.

II.

ÚS 586/02 ze dne 8.

10.

2002 (U 34/28 SbNU 433), srov. také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8.

2009 sp. zn.

3 Ans 1/2009].

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud dle § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. října 2013 Jiří Nykodým, v. r. předseda II. senátu Ústavního soudu