Detail rozhodnutí

II.ÚS 2066/11 #2

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2013:2.US.2066.11.2
Datum: 1. 10. 2013
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 2066/11 ze dne 10. 1. 2013

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti JUDr. Blanky Bláhové, advokátky, zastoupené JUDr. Evženem Bokotejem, advokátem se sídlem Dlážděná 4, Praha 1, proti usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 19. 5. 2011 č. j. 1 VZT 379/2007-104 a usnesení Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 1. 4. 2011 sp. zn. 1 KZV 7/2006, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 14.

2011, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž mělo být porušeno její majetkové právo garantované čl.

1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") ve spojení s čl.

4 Ústavy České republiky.

Stěžovatelka závěrům obou státních zastupitelství vytýká, že si neujasnily rozdíl v postavení zmocněnce ustanoveného soudem a zmocněncem, jehož si pro výkon práv zvolí poškozený a v důsledku toho nesprávně interpretovaly přiměřenost použití § 151 odst.

6 tr. ř. při posuzování nároku zmocněnce na odměnu a náhradu hodových výdajů.

Stěžovatelka je přesvědčena, že není důvod k tomu, aby odměna ustanoveného společného zmocněnce poškozených byla posuzována jinak, než odměna obhájce obviněného.

Podle jejího názoru jí ustanovení § 44 odst.

2 tr. ř. a § 151 odst.

6 tr. ř. zakládá nárok na poskytnutí plnění, jež je součástí jejích majetkových práv požívajících ústavní ochrany.

Z obsahu spisového materiálu vyplývá, že v trestní věci obviněného A.

Illotta, stíhaného pro trestný čin podvodu podle § 250 odst.

1, 4 tr. zákona soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 1 k návrhu státní zástupkyně rozhodla podle § 44 odst.

2 tr. ř. tak, že poškození v této trestní věci mohou svá práva uplatňovat pouze prostřednictvím společného zmocněnce, kterým byla ustanovena stěžovatelka.

Ta podala poté, co bylo trestní stíhání uvedeného obviněného zastaveno, návrh na přiznání odměny a náhrady hotových výdajů podle § 151 tr. ř.

Městské státní zastupitelství v Praze napadeným usnesením návrh stěžovatelky zamítlo s tím, že náklady ustanoveného zmocněnce nese stát pouze za předpokladu, že poškozený osvědčí, že nemá dostatek prostředků, aby platil náklady vzniklé přibráním zmocněnce a že na jeho návrh o tom v přípravném řízení rozhodne soudce.

V daném případě se tak nestalo a je proto věcí zmocněnce - advokátky, aby vzniklé náklady účtovala poškozeným.

Stížnost stěžovatelky Vrchní státní zastupitelství v Praze dalším napadeným usnesením zamítlo jako nedůvodnou.

Znovu zopakovalo, že v daném případě se postupuje v režimu ustanovení § 44 odst.

2 tr. ř., kdy nepřipadá v úvahu, aby stát nesl náklady společným zmocněncem uplatňované.

Ústavní soud předesílá, že v § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je uvedena zvláštní kategorie návrhů zjevně neopodstatněných.

Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.

V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.

Tato specifická a relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.

Za zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud považuje rovněž takovou, v níž je předestřeno tvrzení o porušení ústavním pořádkem chráněného základního práva či svobody, které již dříve Ústavní soud v obdobné ústavní stížnosti posoudil a shledal neodůvodněným.

Tak tomu je i v nyní projednávané věci.

Posuzovaná ústavní stížnost, respektive v ní uplatněné argumenty, jsou obdobné jako námitky již řešené Ústavním soudem v rámci ústavních stížností jiných společných zmocněnců poškozených, které byly již dříve odmítnuty jako zjevně neopodstatněné (viz např. usnesení sp. zn.

ÚS 2883/10 , sp. zn.

II.

ÚS 1738/12 , sp. zn.

IV.

ÚS 1768/12 , sp. zn.

ÚS 1796/12 , dostupné na http://nalus.usoud.cz), které byly již dříve odmítnuty jako zjevně neopodstatněné.

V důsledku toho jsou obdobné i důvody, pro které nelze uplatněným námitkám stěžovatelky přisvědčit.

Jak již Ústavní soud uvedl v usnesení sp. zn.

ÚS 1796/12 ze dne 1.

10.

2012 (v němž také shrnul závěry vyslovené ve shora citovaných obdobných věcech), nelze mít námitek proti závěru obecných soudů, že je zásadní rozdíl mezi rozhodnutím o výběru společného zmocněnce poškozených podle § 44 odst.

2 tr. ř. a ustanovením zmocněnce nemajetnému poškozenému k návrhu tohoto poškozeného podle § 51a tr. ř.

Pouze na základě druhého ze jmenovaných rozhodnutí je takto ustanovený zmocněnec oprávněn zastupovat poškozeného a jeho odměnu a náhradu hotových výdajů hradí stát.

Pokud jde tedy o určení společného zmocněnce dle § 44 odst.

2 tr. ř., je takový zmocněnec povinen zastupovat poškozeného teprve na základě plné moci udělené mu poškozeným, a náklady zmocněnce stát nehradí.

Takový výklad byl shledán ústavně souladným.

Ústavní soud na uvedeném právním názoru nehodlá nic měnit s tím, že v řešení § 44 odst.

2 tr. ř. shledává obdobu s řešením určení advokáta podle § 18 odst.

2 zákona o advokacii.

Ústavní soud tedy neshledal, že by napadenými rozhodnutími obecných soudů došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelky.

Postupoval proto podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. ledna 2013 Jiří Nykodým, v. r. předseda senátu