Detail rozhodnutí

I.ÚS 13/13 #1

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2013:1.US.13.13.1
Datum: 19. 2. 2013
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 13/13 ze dne 19. 2. 2013

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl dne 19. února 2013 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudců Vojena Gütlera a Pavla Holländera, ve věci navrhovatele S. A., zastoupeného JUDr. Blankou Schöblovou, advokátkou se sídlem Brno, Jaselská 205/25, o ústavní stížnosti proti rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 26. září 2012 č. j. 19 Co 273/2012-243 a Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. února 2012 č. j. 0 P 560/2010-204, takto: Návrh se odmítá.

Odůvodnění

Navrhovatel se domáhal zrušení výše označených rozsudků s tím, že je považuje za rozhodnutí, která jsou v rozporu s právy zakotvenými v čl.

2, čl.

32 odst.

4 a čl.

38 odst.

1 Listiny základních práv a svobod, v čl.

10 Ústavy České republiky a čl.

18 a 29 Úmluvy o právech dítěte.

Ústavní stížnost podal i za nezletilé děti, které také označil jako navrhovatele a svým podáním současně požádal, aby Ústavní soud vykonatelnost napadených rozhodnutí odložil.

Vyslovil přesvědčení, že soud I. stupně ve věci péče o nezletilé, o jeho návrhu na snížení výživného pro nezl.

A.i a nezl.

A. a o návrhu matky na omezení jeho styku s nimi, jednal a rozhodoval v nesprávném obsazení, když on, otec dětí, je občanem Federálního státu Kanada, a proto pro řízení s cizím prvkem nebyla oprávněna jednat soudkyně JUDr.

Jana Veselá, i když je jmenovaná uvedena v rozvrhu práce jako zástupkyně oprávněné JUDr.

Michaely Přidalové.

Na tuto skutečnost neupozornil odvolací soud, poněvadž se o ní dozvěděl až v současné době, a proto nyní namítá, že soudem I. stupně byla v jeho věci porušena zásada zákonného soudce.

Dále poukázal na to, že výrokem o omezení jeho styku s dětmi došlo k zásahu do jejich práv, zaručených jim čl.

29 Úmluvy o právech dítěte, stejně jako ke zjevné diskriminaci podle jejich původu i podle pohlaví.

Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.

Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným.

Důvodem k odmítnutí návrhu je také zjištění, že stěžovatel před podáním ústavní stížnosti dosud nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje [§ 72 odst.

1 písm. a), odst.

3, § 75 odst.

1 a § 43 odst.

2 písm. a) a odst.

1 písm. e) zákona č.

182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].

Z obsahu stížností napadených rozsudků nutno konstatovat, že Městský soud v Praze přezkoumal v souladu s § 212a občanského soudního řádu rozhodnutí soudu I. stupně, kterým byl zamítnut návrh otce dětí na snížení výživného a na návrh matky změněna úprava jeho styku s nezletilými a opodstatněně, s poukazem na provedené a hodnocené důkazy, rozhodnutí, kterým byl soudem I. stupně nově upraven styk otce s nezletilými, potvrdil.

V odůvodnění tohoto výroku se vyčerpávajícím způsobem vypořádal se všemi námitkami otce, a proto na jeho obsah lze v dalším odkázat.

Je třeba uvést, že výrok týkající se výživného soud II. stupně zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.

Je tedy nepochybné, že ústavní stížnost nesměřuje v této části proti výroku rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, když stěžovatel může, poté, co o věci znovu rozhodne soud I. stupně, svá práva (pokud nebude s rozhodnutím spokojen) opět uplatnit cestou odvolání.

Dále nutno dodat, že nezletilé děti nelze považovat za navrhovatele ústavní stížnosti podané otcem.

U účastníků řízení před obecnými soudy ve věci péče o ně (při zastoupení kolizním opatrovníkem pro jejich procesní nezpůsobilost s ohledem na věk a pro střet zájmů zákonných zástupců - § 20 odst.

1 a § 29 odst.

1 občanského soudního řádu) v řízení o ústavní stížnosti podané stěžovatelem možno dovodit jejich postavení jako vedlejších účastníků (při splnění dalších podmínek), a to ve smyslu ustanovení § 28 odst.

2 a § 30 odst.

1 zákona č.

182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

K námitce stěžovatele týkající se obsazení soudu I. stupně v předmětném řízení třeba dodat, že pokud tuto neuplatnil před Obvodním soudem pro Prahu 4 ani před soudem odvolacím, který se jí proto ani nezabýval, navrhovatel prostředky k ochraně svého tvrzeného práva před podáním ústavní stížnosti nevyčerpal.

S ohledem na výše uvedené, po zjištění, že k zásahu do práv, kterých se stěžovatel v návrhu dovolává, nedošlo, bylo rozhodnuto tak, jak ve výroku obsaženo.

Návrh směřující proti výroku odvolacího soudu o zrušení rozhodnutí ve věci výživného a vrácení věci k dalšímu řízení byl odmítnut pro jeho nepřípustnost, v dalším pak pro jeho zjevnou neopodstatněnost [§ 43 odst.

1 písm. e), odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].

Pro odmítnutí ústavní stížnosti důvody k rozhodnutí o odkladu vykonatelnosti napadeného rozsudku dány nebyly (§ 79 dost.

2 citovaného zákona o Ústavním soudu).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné V Brně dne 19. února 2013 Ivana Janů předsedkyně senátu Ústavního soudu