Detail rozhodnutí

I.ÚS 1077/10 #1

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2013:1.US.1077.10.1
Datum: 30. 1. 2013
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 1077/10 ze dne 30. 1. 2013

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatelky Jany Burdové, zastoupené JUDr. Martou Ustrnulovou, advokátkou, se sídlem v Praze, Husitská 63, adresa pro doručování: Husitská 63, 130 00 Praha 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. ledna 2010, sp. zn. 33 Cdo 1680/2008, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. prosince 2007, sp. zn. 10 Co 332/2007, a proti rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 5. prosince 2006, sp. zn. 13 C 11/2004, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů.

Okresní soud v Teplicích rozsudkem ze dne 5. prosince 2006, sp. zn.

13 C 11/2004, zamítl žalobu stěžovatelky, aby žalovanému v daném právním sporu, městu Teplice, byla uložena povinnost uzavřít s ní kupní smlouvu na v rozhodnutí specifikovanou nemovitost za určitou kupní cenu.

Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 10. prosince 2007, sp. zn.

10 Co 332/2007, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil.

Nejvyšší soud usnesením ze dne 14. ledna 2010, sp. zn.

33 Cdo 1680/2008, dovolání stěžovatelky odmítl.

Stěžovatelka je toho názoru, že bylo porušeno její právo vlastnit majetek garantované čl.

11 odst.

1 a odst.

3 Listiny základních práv a svobod.

Obsáhle argumentuje ve prospěch svého názoru, že město Teplice nedodrželo svá Pravidla pro prodej obytných domů z majetku tohoto města ze dne 5.

11.

1992, kterým stěžovatelka vyhověla, ale přesto jí nebyl příslušný podíl na předmětné nemovitosti prodán.

Stěžovatelka nesouhlasí se závěry obecných soudů, které dospěly k závěru, že nárok na uzavření uvedené smlouvy není dán.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není jakýmsi "superrevizním orgánem" či běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví a že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, pokud postupují v souladu s ústavními předpisy.

Rovněž vymezení a nutnosti dodržování zásad spravedlivého procesu se týká rozsáhlá judikatura Ústavního soudu, na kterou lze pro stručnost odkázat.

Ústavní soud po přezkoumání podstaty věci neshledal, že by právní závěry soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dostatečnými k vydání předmětných rozhodnutí.

Proto není oprávněn jakkoliv zasahovat do oblasti, vyhrazené obecným soudům, jelikož by tak překročil své kompetence a nepřípustně zasáhl do jejich ústavně garantované nezávislosti.

Obecné soudy se podle názoru Ústavního soudu věcí pečlivě zabývaly a základní práva stěžovatelky neporušily; její ústavní stížnost je založena na několika odlišných právních názorech od názoru soudů obecných.

Jejich závěry ve věci však rozhodně nelze považovat za nepředvídatelné a ani nic nenasvědčuje tomu, že by soudy ve věci postupovaly svévolně či záměrně v neprospěch stěžovatelky.

Ústavnímu soudu se nejeví smysluplné podrobně, znovu, jen poněkud jinými slovy, popisovat závěry, ke kterým obecné soudy ve věci dospěly.

Postačí jen připomenout, co k dané věci stručně a výstižně uvedl Nejvyšší soud, který vyslovil, že povahou privatizačních směrnic týkajících se hospodaření s majetkem obce se zabýval ve své judikatuře, na kterou odkázal a zopakoval, že tyto směrnice nemají povahu obecně závazných vyhlášek ani charakter veřejné soutěže či veřejného příslibu.

V rámci zásad soukromé autonomie vůle tak obci jako každému vlastníkovi zůstává zachováno právo zvážit, zda vůbec, a pokud ano, pak s kterým kontrahentem a za jakých podmínek přistoupí k uzavření příslušné smlouvy.

Otázku, zda lze na daný případ aplikovat zákon č.

72/1994 Sb. (zákon o vlastnictví bytů) posoudily soudy negativně; Nejvyšší soud konstatoval, že pro závěr o nemožnosti užití tohoto zákona je postačující již to, že město v této věci převádělo nikoliv vymezené bytové jednotky, ale spoluvlastnické podíly obytných domů.

Ve věci by navíc hrála roli i otázka promlčení nároku stěžovatelky, pokud by tento vůbec existoval.

S uvedenými závěry napadených rozhodnutí, jejichž podstata byla výše shrnuta a s postupem obecných soudů v daném případě je tedy možné se ztotožnit i z ústavněprávního hlediska.

Lze zopakovat, že podle názoru Ústavního soudu právní závěry ve věci učiněné jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl.

82 Ústavy) a nevykazují žádné znaky protiústavnosti.

Není proto důvodu znovu vyvracet všechny námitky stěžovatelky, jež spočívají v pouhé polemice s ústavně souladnými závěry obecných soudů.

Skutečnost, že soud v napadeném rozsudku vyslovil právní názor, se kterým stěžovatelka nesouhlasí, však sama o sobě důvod k ústavní stížnosti nezakládá.

Lze jen znovu připomenout, že ústavními stížnostmi napadená rozhodnutí obecných soudů posuzuje Ústavní soud kritériem, jímž je ústavní pořádek a garantovaná základní práva či svobody; nejde tedy o perfekcionistické přezkoumání věci samé z pozice práva jednoduchého.

Pro úplnost - pokud stěžovatelka tvrdí, že bylo porušeno její právo vlastnit majetek garantované čl.

11 odst.

1 a odst.

3 Listiny základních práv a svobod - lze uvést, že citovaná ustanovení chrání vlastnické právo již konstituované, nikoliv pouze tvrzený nárok na ně.

Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky, byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. ledna 2013 Ivana Janů, v. r. předsedkyně senátu