Detail rozhodnutí

IV.ÚS 530/12 #1

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2012:4.US.530.12.1
Datum: 26. 3. 2012
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 530/12 ze dne 26. 3. 2012

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelky J. M., zastoupené Mgr. Alenou Kinclovou, advokátkou advokátní kanceláře se sídlem v Lysé nad Labem, Sadová 1808, směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 11 C 190/2011-25 ze dne 16. listopadu 2011 takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou ve lhůtě a splňující i ostatní náležitosti podle zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka s odkazem na porušení jejích práv zakotvených v čl.

11 odst.

2 a odst.

3 a v čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod, v čl.

90 Ústavy České republiky a v čl.

6 Úmluvy (zřejmě Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.

Z předložené ústavní stížnosti, z připojených příloh a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn.

11 C 190/2011 Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 5 v záhlaví citovaným rozhodnutím rozhodl o žalobách P.

A. (dále jen "žalobce") proti stěžovatelce a dalším čtrnácti žalovaným, jimiž se žalobce domáhal na každém ze žalovaných vydání bezdůvodného obohacení a náhrady nákladů řízení.

Ústavní stížnost stěžovatelky dle jejího obsahu směřuje proti výroku v záhlaví citovaného rozhodnutí, kterým bylo stěžovatelce uloženo zaplatit žalobci částku 6.722,60 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že jí soud uložil povinnost vydat bezdůvodné obohacení na základě neúplného skutkového zjištění a při nesprávné aplikaci ust. § 451 a § 3 občanského zákoníku.

Vyslovila názor, podle něhož soud nevyřešil dvě zásadní právní otázky, a to, zda je bezprávní užívání pozemků žalobce stěžovatelkou, když jde o pozemky částečně zastavěné již od r.

1992 bytovými domy, kotelnou a garážemi, jež jsou ve spoluvlastnictví stěžovatelky, a ta předmětné pozemky užívá, a zda jde o bezdůvodné obohacení stěžovatelky na úkor žalobce, když stěžovatelka a ostatní spoluvlastníci bytového areálu z důvodu ničím nahraditelné komunikační potřeby tuto nutně a nezbytně realizují denně přes pozemek vedlejšího účastníka.

Dále stěžovatelka poukázala na okolnosti, za kterých došlo k výstavbě obytných domů na pozemku, za jehož užívání má být plněno, na námitku vznesenou vůči restituční dohodě uzavřené s předchůdkyní žalobce, když tuto považuje za absolutně neplatnou, na rozsah a způsob užívání předmětného pozemku a na listiny vydané příslušnými orgány v řízení územněsprávním, stavebním a kolaudačním.

Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citované rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl.

81 a čl.

91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů.

Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl.

83, čl.

87 odst.

1 písm. d) Ústavy].

Postup v soudním řízení včetně provádění a hodnocení důkazů, interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů je záležitostí obecných soudů.

Ústavní soud zásadně není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a může tak činit pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel.

Jak totiž Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, na které obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva.

Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody" (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn.

III.

ÚS 269/99 ).

Stran hodnocení důkazů Ústavní soud opakovaně judikuje, že pokud obecné soudy při hodnocení důkazů respektují kautely dané ust. § 132 občanského soudního řádu, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů učiněné obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (viz např. nález sp. zn.

III.

ÚS 23/93 , usnesení sp. zn.

III.

ÚS 216/95 a další).

Ústavní soud dospěl k závěru, stejně jako ve skutkově i právně stejné věci, o níž rozhodoval pod sp. zn.

III.

ÚS 532/12 , že z obsahu v záhlaví citovaného rozhodnutí zásah do práv, kterých se stěžovatelka v návrhu dovolává, nevyplývá.

Pokud jde o vlastnické právo žalobce, soud vycházel z důkazů jeho vlastnictví k předmětným parcelám spolehlivě osvědčujících, stejně jako z důkazů, z nichž opodstatněně dovodil rozsah jejich užívání všemi žalovanými, a tedy i stěžovatelkou, přičemž výši takto jimi získaného bezdůvodného obohacení určil podle ust. § 451 odst.

1, 2 občanského zákoníku po přihlédnutí k výši přiměřeného nájemného z pozemků v dané lokalitě.

Na podrobné údaje o uvedených skutečnostech obsažené v odůvodnění v záhlaví citovaného rozhodnutí proto lze odkázat.

Z právě uvedeného pramení, že žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky shledáno nebylo.

S ohledem na uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst.

3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 26. března 2012 Vlasta Formánková v.r. předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu