Detail rozhodnutí

IV.ÚS 3490/12 #1

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2012:4.US.3490.12.1
Datum: 12. 5. 2012
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 3490/12 ze dne 5. 12. 2012

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti A. H., zastoupené Mgr. Petrem Faltusem, advokátem, AK se sídlem Doudlebská 1046/8, 140 00 Praha, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2012 č. j. 30 Co 466/2011-464, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhala zrušení shora označeného rozsudku Krajského soudu v Praze vydaného v řízení o zvýšení výživného pro její nezletilé děti, S. a L.

Stěžovatelka nevyloučila, že napadeným rozhodnutím mohlo dojít i k zásahu do práv nezletilých dětí zaručených v čl.

32 odst.

4 Listiny a čl.

3 odst.

1, čl.

18 odst.

1 a čl.

27 odst.

1, 2 Úmluvy o právech dítěte.

Stěžovatelka zejména nesouhlasila se způsobem, jakým krajský soud posoudil změnu poměrů na straně otce nezletilých dětí T.

H., a v tomto směru podrobněji argumentovala.

Z napadeného rozsudku připojeného k ústavní stížnosti vyplynulo, že Okresní soud Praha - východ rozsudkem ze dne 16.

2011 č. j.

30 P 133/2011-252 rozhodl, že s účinností od 1.

2010 je otec povinen přispívat na výživu nezletilých dětí částkou 10 000 Kč měsíčně pro každé z nich a v soudem stanovené lhůtě zaplatit dlužné výživné v soudem stanovené výši.

K odvolání obou rodičů Krajský soud v Praze rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že výživné na každé dítě snížil na částku 7 000 Kč měsíčně s účinností od 1.

11.

2010, výrok o dlužném výživném vypustil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

V odůvodnění rozsudku soud vyložil, na základě jakých důkazů dospěl ke skutkovému zjištění o změně poměrů na straně otce i matky a jaké právní závěry z těchto zjištění vyvodil.

Ústavní soud přezkoumal napadený rozsudek z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.

Jádrem stěžovatelčiny argumentace opírající se o čl.

36 odst.

1 Listiny byla její kritika zaměřená na dokazování a zjišťování skutkového stavu týkající se majetkových poměrů otce.

Ústavní soud však dal ve své rozhodovací praxi opakovaně najevo, že rozhodnutí o rozsahu dokazování a volné hodnocení důkazů spadá do výlučné pravomoci obecných soudů, které mají v rámci normativního obsahu aplikovaných podústavních norem dostatečně široký prostor pro to, aby každý případ po provedení potřebných důkazů individuálně posoudily a rozhodly.

Ústavnímu soudu nepřísluší do tohoto procesu vstupovat; jeho úkolem je "pouze" to, aby ověřil, zda obecný soud při svém rozhodování ze zákonného rámce nevybočil způsobem natolik extrémním, že by takové rozhodnutí bylo očividně nespravedlivé a v důsledku porušení ústavních procesních principů zcela neudržitelné [srov. nález sp. zn.

IV.

ÚS 244/03 ze dne 8.

2004, N 53/33 SbNU 47 (52-53)].

Z takto vymezeného rámce ústavněprávního přezkumu rozhodnutí orgánů veřejné moci vyplývá, že Ústavní soud je jako soudní orgán ochrany ústavnosti povolán korigovat pouze nejvýraznější excesy.

Po přezkoumání napadeného rozsudku v rozsahu, jak jej stěžovatelka vymezila svojí ústavně právní argumentací, Ústavní soud pochybení takového charakteru, které by vyžadovalo jeho zásah, neshledal.

Krajský soud v Praze posoudil, v jaké míře došlo ke změně poměrů ve srovnání s dobou, kdy bylo výživné naposledy upraveno, a zabýval se stávajícími poměry na straně obou rodičů i dětí.

Závěr o zásadní změně poměrů na straně matky od 1.

11.

2010 přiměřeným způsobem odůvodnil, stejně postupoval při hodnocení příjmové potenciality otce s přihlédnutím k tomu, že otec nezletilých dětí se bez vážného důvodu vzdal majetkového prospěchu v souvislosti s dědictvím po svém otci R.

H.; změnu poměrů na straně dětí soud neshledal.

Z odůvodnění napadeného rozsudku tedy bylo možné identifikovat rámec, ve kterém se volná úvaha krajského soudu při interpretaci aplikovaných kogentních norem zákona č.

94/1963 Sb., o rodině, zejména pojmu "změna poměrů", pohybovala.

Pod maximu práva na spravedlivý proces dále spadá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit.

Ústavní soud ani v tomto směru neshledal pochybení, jež by vyžadovalo jeho zásah, a připomíná, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecným soudem znovu, a to ani tehdy, pokud by se s takovým hodnocením neztotožňoval [srov. nález sp. zn.

III.

ÚS 23/93 ze dne 1.

1994, N 5/1 SbNU 41 (46)].

Ústavní soud nepovažoval za opodstatněný ani poukaz stěžovatelky na možné dotčení práv nezletilých dětí, neboť neshledal, že by Krajský soud v Praze v napadeném rozsudku jakkoliv popřel či vyvrátil zásady formulované v článku 32 odst.

4 Listiny či čl.

3 odst.

1, článku 18 odst.

1 a článku 27 odst.

1 a 2 Úmluvy o právech dítěte.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 5. prosince 2012 Vlasta Formánková, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu