Detail rozhodnutí

IV.ÚS 3421/11 #1

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2012:4.US.3421.11.1
Datum: 18. 1. 2012
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 3421/11 ze dne 18. 1. 2012

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl dne 18. ledna 2012 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti J. P., zastoupeného Mgr. Ivo Šotkem, advokátem, AK se sídlem v Olomouci, Ostružnická 6, proti zásahu Obvodního soudu pro Prahu 2 v řízení vedeném pod sp. zn. 41 C 424/2008 takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud vyslovil, že "[v] řízení vedenému u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 41 C 424/2008 bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zaručené Úmluvou o ochraně lidských práv a svobod". Ústavnímu soudu dále navrhl, aby Obvodnímu soudu pro Prahu 2 přikázal "bez průtahů pokračovat v řízení vedeném pod čj. 41 C 424/2008".

II.

Skutkový děj a průběh řízení před obecnými soudy netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jsou účastníkům řízení známy.

III.

V prvé řadě je třeba poznamenat, že ač byl stěžovatel zastoupen advokátem, návrh balancoval na samé hraně srozumitelnosti nebo - lépe řečeno - v řadě požadavků ocital se až za ní.

Odůvodnění ústavní stížnosti neobsahovalo žádné ústavněprávní argumenty a navíc postrádalo jakékoli styčné body s jejím petitem, pročež nebylo zcela a bez pochyb patrno, které věci se návrh týká, tak jak to požaduje ustanovení § 34 odst.

1 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Bylo též nejasné, zda stěžovatel vskutku předkládá Ústavnímu soudu právě a jen ta stížnostní žádání, jež formuloval v petitu návrhu, nebo zda navrhuje též zrušení rozhodnutí, jež byla obecnými soudy v jeho věci vydána.

Ústavní soud proto vyzval stěžovatele i jeho zástupce k odstranění vad návrhu, na což však bylo reagováno pouze částečně (tj. doložením plné moci); stěžovatelův zástupce uvedl pouze, že "klient na podané ústavní stížnosti trvá".

Z řečeného plyne, že vady ústavní stížnosti nebyly ve smyslu ustanovení § 43 odst.

1 písm. a) zákona o Ústavním soudu odstraněny.

Se smutkem lze konstatovat, že účel povinného zastoupení stěžovatele advokátem (§ 30 odst.

1 zákona o Ústavním soudu) v projednávané věci naplněn nebyl.

Z petitu ústavní stížnosti bylo s určitými obtížemi (násobenými mimoběžným odůvodněním návrhu) možno dovodit, že se stěžovatel domáhal přezkumu řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn.

41 C 424/2008.

Návrh, aby Ústavní soud tomuto soudu přikázal v uvedeném řízení bez průtahů pokračovat, je však zjevně nesmyslný, neboť řízení před soudem prvního stupně bylo ukončeno vydáním rozsudku ze dne 7.

2009 čj.

41 C 424/2008-44, který byl posléze potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20.

2001 čj.

30 Co 60/2010-74.

Stížnostní žádání, na základě něhož by měl Ústavní soud přikázat nalézacímu soudu, aby pokračoval v řízení již pravomocně ukončeném, je navíc materiálně návrhem na obnovu řízení, a tudíž návrhem, k jehož projednání není Ústavní soud - slovy zákona o Ústavním soudu - příslušný [§ 43 odst.

1 písm. d) zákona o Ústavním soudu].

Z ustálené judikatury Ústavního soudu (srov. např. nález sp. zn.

IV.

ÚS 391/07 dostupný na http://nalus.usoud.cz) ve vztahu k druhému petitorně formulovanému požadavku plyne, že ústavní stížnost směřující proti průtahům řízení, jež již bylo pravomocně ukončeno, je návrhem nepřípustným [§ 43 odst.

1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].

Možnost znovuotevření sporu před nalézacím soudem mohla by se odvinout pouze od zrušení rozsudku nalézacího a odvolacího soudu; takový požadavek však stěžovatel ani po výzvě Ústavního soudu nepřednesl.

Na okraj možno jen poznamenat, že i v případě jeho předložení šlo by o návrh opožděný [§ 43 odst.

1 písm. b) zákona o Ústavním soudu], neboť k doručení rozsudku Městského soudu v Praze čj.

30 Co 60/2010-74 do rukou stěžovatelova zástupce došlo dávno před uplynutím lhůty pro podání ústavní stížnosti kogentně stanovené § 72 odst.

3 zákona o Ústavním soudu.

Existence dovolacího řízení zastaveného usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31.

2011 čj.

30 Cdo 4094/2010-87 pro nedoložení řádného zastoupení dovolatele (nyní stěžovatele) nemohla by mít ve vztahu k závěru o opožděnosti ústavní stížnosti žádný význam, neboť citované rozhodnutí dovolacího soudu nebylo rozhodnutím o odmítnutí dovolání z důvodů závisejících na soudním uvážení (§ 72 odst.

4 zákona o Ústavním soudu).

Ani toto usnesení dovolacího soudu stěžovatel výslovně zrušit nenavrhl.

Protože je však v ústavní stížnosti byť okrajově zmínil (s nikterak neodůvodněným tvrzením, že jde o rozhodnutí nesprávné) a k ústavní stížnosti kopii toho rozhodnutí předložil, přezkoumal Ústavní soud i stěžovatelovo tvrzení o nesprávnosti postupu Nejvyššího soudu.

Nic protiústavního však na průběhu dovolacího řízení a na rozhodnutí dovolacího soudu neshledal, pročež zmíněné holé stěžovatelovo tvrzení odmítl jako zjevně neopodstatněné; na správně Nejvyšším soudem formulované důvody, pro něž bylo (a musilo být) dovolací řízení zastaveno, Ústavní soud odkazuje.

Každý z důvodů shora vyložených postačoval k závěru o nutnosti rozhodnout, jak jest ve výroku tohoto usnesení uvedeno.

Návrh byl proto odmítnut podle ustanovení § 43 odst.

1 písm. a), d) a e) a § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 18. ledna 2012 Vlasta Formánková, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu