Detail rozhodnutí

IV.ÚS 3154/11 #1

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2012:4.US.3154.11.1
Datum: 1. 3. 2012
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 3154/11 ze dne 3. 1. 2012

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl dne 3. ledna 2012 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti J. N., zastoupené JUDr. Jiřím Šídlo, advokátem, AK se sídlem Radčina 18, 161 00 Praha, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2011 čj. 29 Co 40/2011-230 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 29. 9. 2010 čj. 8 C 618/2009-203 takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl.

36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina" ̈) domáhala zrušení shora označených rozhodnutí vydaných v řízení o zaplacení částky 323 325,38 Kč s příslušenstvím.

Z napadených rozsudků připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že stěžovatelka jako nájemkyně bytu v P., provedla se souhlasem pronajímatele bytu, obchodní společnosti COMIMPEX, spol. s r. o., rekonstrukci bytu a žalobou proti pronajímateli se domáhala slíbené úhrady vynaložených výdajů.

Obvodní soud pro Prahu 2 po provedeném dokazování žalobu zamítl z důvodu promlčení uplatněného nároku.

Dle jeho zjištění probíhaly rekonstrukční práce v bytě stěžovatelky souvisle v době od 10.

2003 do 25.

2004; promlčecí doba tak počala běžet následující den po dokončení prací a skončila dne 25.

2007.

Nárok byl uplatněn u soudu žalobou až dne 1.

10.

2009, a proto námitka promlčení vznesená žalovanou byla důvodná.

Obvodní soud nepřisvědčil tvrzení stěžovatelky, že rekonstrukční práce skončily až v listopadu 2007, kdy došlo k přepojení z provizorních rozvodů vody na nově instalované domovní stoupačky, neboť dle jeho hodnocení šlo o jednorázovou akci, která se samotnou vnitřní rekonstrukcí bytu nesouvisela, stejně jako výdaje na zpracování projektové dokumentace a rozpočtu vynaložené několik let po dokončení prací.

K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze rozsudek soudu I. stupně potvrdil.

V ústavní stížnosti stěžovatelka právním závěrům obecných soudů oponovala, tvrdila, že k promlčení jejího práva nedošlo, a namítla obohacení žalované z důvodu zhodnocení majetku ve smyslu § 669 obč. zákoníku.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.

Ústavně právní argumentace stěžovatelky, byť opřená o ustanovení čl.

36 odst.

1 Listiny, zaručující každému možnost domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, ve své podstatě směřovala především proti provedenému důkaznímu řízení a koncentrovala se do jejího nesouhlasného názoru se skutkovými a právními závěry obecných soudů.

Ústavní soud však ve své judikatuře zastává důsledně stanovisko, dle něhož skutková polemika není způsobilá sama o sobě založit dotčení ústavních práv, neboť přehodnocovat obecnými soudy provedené myšlenkové operace upínající se k dokazování ve smyslu činění odlišných skutkových závěrů s odkazem na přisouzení jiné váhy tomu či onomu provedenému důkazu, jakož i hodnocení celkové důkazní situace Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší.

Pokud Ústavní soud nezjistí extrémní nesoulad mezi právními závěry obecného soudu a vykonanými skutkovými zjištěními, nepřísluší mu provedené důkazy hodnotit, a to ani kdyby se s jejich hodnocením, tak jak jej učinily obecné soudy, sám neztotožňoval.

V projednávané věci má Ústavní soud za to, že právní závěry soudů obou stupňů nevybočily z mezí ústavnosti, neboť nebyly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními.

Z odůvodnění obou rozhodnutí také jednoznačně vyplynulo, na základě jakých důkazů a úvah soudy dospěly k vysloveným právním závěrům a o jaká ustanovení právních předpisů opřely svá rozhodnutí.

Námitkami stěžovatelky se adekvátně zabývaly a skutečnost, že se s nimi neztotožnily, nemohla sama o sobě vést k úvaze, že tím porušily její ústavně zaručená práva.

Právo na soudní ochranu ve smyslu čl.

36 Listiny nemůže být porušeno tím, že soud vysloví svůj právní názor, rozhodne podle něho a své rozhodnutí řádně odůvodní.

Rovněž rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl.

36 odst.

1 Listiny a čl.

6 odst.

1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, není možné pojímat tak, že je zaručen úspěch v řízení, či právo na rozhodnutí podle názoru účastníka řízení.

Právo na spravedlivý proces znamená, že jednotlivci je zajištěno právo na spravedlivé řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

V projednávaném případě Ústavní soud porušení takového charakteru nezjistil.

Pokud stěžovatelka zmínila, že nalézací soud neprovedl všechny jí navrhované důkazy (výslech svědků N. a V.), v důsledku čehož dospěl k nesprávnému zjištění skutkového stavu, ze kterého vyvodil nesprávný právní závěr, Ústavní soud připomíná, že při svém přezkumu nahlíží na každý proces v jeho specifických souvislostech týkajících se zjišťování skutkového stavu, přičemž respektuje, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence obecného soudu.

Procesní postup, jakož i otázky spojené s prováděním a hodnocením důkazů a následně i rozhodování ve věci, je tak třeba považovat za projev výkonu soudní moci nezávislými soudy.

Podle ustanovení § 120 odst.

1 o. s. ř. soud rozhoduje, které z důkazů navržených účastníky řízení provede.

Porušení ústavních kautel tak nelze spatřovat v tom, že soud nevyhoví návrhu účastníka na další dokazování, jestliže z důkazů do té doby provedených lze na skutkový stav posuzované věci bezpečně usoudit, jak se také v projednávané věci stalo.

Z výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 3. ledna 2012 Vlasta Formánková, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu