Detail rozhodnutí

III.ÚS 3784/12 #1

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2012:3.US.3784.12.1
Datum: 21. 11. 2012
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu III.ÚS 3784/12 ze dne 21. 11. 2012

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti K. J. K., zastoupeného Mgr. PhDr. Petrem Fojtíčkem, advokátem se sídlem v Brně, Jakubské náměstí 1, proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 22. 4. 2010 sp. zn. 59 Co 460/2009 a proti výrokům II., III. a IV. rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 28. 5. 2009 sp. zn. 10 C 281/2002 ve znění opravného usnesení ze dne 31. 7. 2009, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení čl.

2 odst.

3, čl.

11, čl.

15 odst.

2, čl.

17 odst.

2 a 3, čl.

28, čl.

36 odst.

1, čl.

37 odst.

3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovení čl.

6 odst.

1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") - zrušil shora uvedená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v jeho občanskoprávní věci.

V záhlaví označeným rozsudkem Okresní soud ve Zlíně přiznal stěžovateli částku 61 000 Kč z titulu náhrady škody, ve zbývajícím rozsahu jeho žalobu o 250 000 Kč zamítl, a k odvolání stěžovatele i žalovaného Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně tento rozsudek potvrdil.

Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud usnesením, od data jehož doručení odvíjí stěžovatel lhůtu k podání ústavní stížnosti, odmítl jako nepřípustné.

Předmětnou žalobou se stěžovatel domáhal náhrady škody, jež vznikla na celorytém skleněném zlaceném poháru s víkem (vyrobeném jím ve spolupráci s předními výtvarníky z oboru výroby a zpracování skla v letech 1998 - 2000 z tradiční suroviny a technologiemi počátku 18. století) v době, kdy byl pohár u žalovaného, jenž měl pro něj vyrobit celokožené pouzdro.

Těžištěm sporu před obecnými soudy se stala otázka, jaká škoda stěžovateli v důsledku poškození poháru vznikla, resp. jakou částkou jej bylo možno před poškozením ocenit.

Stěžovatel v ústavní stížnosti vznáší celou řadu námitek, z nichž většina směřuje ke zpochybnění znaleckého posudku E.

K., z jehož závěrů vyšly obecné soudy při stanovení výše náhrady škody, především kritikou znalkyní použité metody, a tvrdí, že jí podaný posudek nemá příslušné atributy "požadované dle příslušného zákona o znalcích".

Závěry znaleckého posudku považuje za rozporné s praxí ve výrobních provozech a zdůrazňuje, že znalkyně neměla pro vypracování daného znaleckého posudku ani odpovídající (vhodnou) aprobaci; posudek proto shledává nekvalifikovaným, neúplným a nezákonným, a neobstojí v konfrontaci s jím zadaným posudkem M.

Obsáhlá skupina stěžovatelových námitek směřuje též proti zamítnutí jeho návrhů na provedení důkazů svědeckými výpověďmi V., kardinála D. ("v zastoupení Jana Pavla II.") a Ajatolláha Saída Alího Chameneího, a zde zdůrazňuje, že obecné soudy vyhodnotily zcela nedostatečně celkovou nematerielní (duchovní) hodnotu předmětného poháru.

Ohrazuje se konečně i proti tomu, že od něj obecné soudy vyžadovaly předložení dokladů, které ve smyslu ustanovení čl.

2 odst.

3 Listiny vůbec nemusí mít k dispozici, a uzavírá, že nevyhovět ústavní stížnosti by znamenalo zásadní precedens, jenž by měl neblahé důsledky pro fungování trhu s uměleckými předměty a pro roli státu v rámci tohoto trhu.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je podle ustanovení čl.

83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení čl.

87 odst.

1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst.

1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí.

Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

Ústavněprávním požadavkem též je, aby obecnými soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Stěžovatel se dovolává porušení celé řady ustanovení Listiny a Úmluvy, avšak u většiny z nich je taková možnost - na prvý pohled - z povahy věci vyloučena.

To se týká především čl.

15 odst.

2 (svoboda vědeckého bádání a umělecké tvorby), čl.

17 odst.

2 a 3 (svoboda projevu a nepřípustnost cenzury), stejně jako čl.

28 Listiny (právo zaměstnance na spravedlivou odměnu za práci), neboť tam zakotvená práva již ex definitione v řízení o náhradu škody nemohla být ani dotčena.

Napadenými rozhodnutími obecných soudů nemohlo být - alespoň prizmatem stěžovatelem vznesených námitek - porušeno ani ustanovení čl.

2 odst.

3 Listiny (nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá), neboť v občanskoprávním řízení, které stěžovatel zahájil, se uplatňují právě (procesní) povinnosti zákonem stanovené (srov. ustanovení § 120 odst.

1 o. s. ř.) a vztahu k tvrzeným skutečnostem jej jakožto účastníka stíhají i důsledky případného důkazního břemene, a odtud vyplývající povinnost důkazní, přičemž o nic jiného v jeho věci nešlo.

V důsledku toho tak v dané věci přichází v úvahu toliko porušení práva na spravedlivý proces (ustanovení čl.

36 a násl.

Listiny a čl.

6 odst.

1 Úmluvy) a případně právo vlastnit majetek (čl.

11 Listiny); k porušení druhého práva by pak mohlo dojít až tehdy, bylo-li by namístě indikovat porušení práva prvého.

Právo na spravedlivý proces však stěžovateli upřeno nebylo potud, že se mu se dostalo náležitého postavení účastníka řízení, proti rozhodnutí soudu prvního stupně měl k dispozici opravný prostředek, který využil, a využil i toho mimořádného opravného prostředku, jímž je dovolání.

Z příloh k ústavní stížnosti se přitom nepodává, že by se stěžovateli nedostalo možnosti využít zákonem stanovených procesních práv, vyjadřovat se k věci či k provedeným důkazům, případně navrhovat důkazy vlastní atd., resp. že by jeho postavení v řízení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného.

To je v zásadě vše, co lze z práva na spravedlivý proces pro ústavněprávní přezkum vyvodit.

Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné pokládá.

Vytýká-li stěžovatel obecným soudům, že svá skutková zjištění opřely o závěry znaleckého posudku E.

K., není jim dle názoru Ústavního soudu za situace, kdy shledaly procesně nepoužitelným znalecký posudek A. (což bylo nalézacím soudem na str.

7 rozsudku obsáhle a ústavně konformně odůvodněno), z ústavněprávních pozic co vytknout; podstatné je, že volbu rozhodného důkazního pramene racionálně (a udržitelně) vysvětlily.

Hodnocení, zda ten který důkaz disponuje větší či menší skutkovou potencí Ústavnímu soudu, nemá-li být běžnou opravnou instancí, nepřísluší.

Podobné platí o stěžovatelově kritice, že obecné soudy neprovedly některé jím navržené důkazy, neboť nalézací soud tak učinil na náležitě argumentované základně, což platí i o neprovedení revizního znaleckého posudku (viz str.

19 jeho rozsudku).

Konečně stojí za zaznamenání, že Ústavní soud nesdílí stěžovatelův názor, že rozhodnutí o jeho ústavní stížnosti bude představovat "závažný precedent pro fungování trhu s uměleckými předměty"; stěžovatel nedůvodně přeceňuje obecný význam své právní věci, zasazené do zcela konkrétního kontextu.

Ostatní stěžovatelovy námitky (neprovedení důkazu výslechem kardinála D. a Ajatolláha Saída Alího Chameneího, krácení znalkyně M.

V. "na nákladech", proplacení částky 9 000 Kč pojišťovnou "ještě před uplynutím promlčecí doby pojistného podvodu") jsou pak bezvýznamné zcela očividně.

Je pak namístě shrnout, že podmínky, za kterých obecnými soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou, a stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv doložit nezdařilo.

Ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu upravuje tzv. návrhy zjevně neopodstatněné jako zvláštní kategorii návrhů, jež umožňuje Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení je odmítnout, byť sice splňují všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že jim nelze vyhovět.

Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem; jde přitom v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Z řečeného se podává, že právě tak je tomu v dané věci.

Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost podle tohoto ustanovení usnesením (bez jednání) odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné V Brně dne 21. listopadu 2012 Jan Musil v. r. předseda senátu