Detail rozhodnutí

III.ÚS 3669/11 #1

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2012:3.US.3669.11.1
Datum: 1. 12. 2012
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu III.ÚS 3669/11 ze dne 12. 1. 2012

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. F., zastoupeného Mgr. Markem Andráškem, advokátem se sídlem v Teplicích, Kollárova 18, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 7. 2011, č. j. 13 Co 423/2010-109, a rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 19. 3. 2010, č. j. 14 Nc 1132/2009-64, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení čl.

36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") zrušil v záhlaví označená rozhodnutí odvolacího soudu, případně i soudu prvního stupně (zde ve výroku II), vydaná v řízení o výživném pro nezletilé dítě.

Rozsudkem ze dne 28.

2011, č. j.

13 Co 423/2010-109, Krajský soud v Ústí nad Labem 1/ potvrdil výrok II rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 19.

2010, č. j.

14 Nc 1132/2009-64, kterým bylo stěžovateli uloženo plnit na výživném pro nezletilého A.

H. počínaje 17.

2008 částku 3 600 Kč, a 2/ zrušil tento rozsudek ve výrocích III a IV, kterými bylo rozhodnuto o dlužném výživném a o náhradě nákladů řízení.

Co do výživného pro nezletilého A. (výrok II) odvolací soud po posouzení majetkových poměrů stěžovatele (a po doplnění dokazování) přisvědčil soudu prvního stupně, že nelze vycházet jen z tzv. "čistého příjmu z podnikání", ale že stěžovatelovy "poměry" je třeba vnímat v širším majetkovém kontextu, včetně důsledků toho, že v dubnu 2009 převedl do vlastnictví manželky dům a pozemky, jež tvořily předtím jeho výlučné vlastnictví.

Uzavřel proto, že určené výživné v částce 3 600 Kč odpovídá potřebám dítěte, hospodářské situaci jeho matky, jakož i kritériím § 96 odst.

1 zákona o rodině, neboť zohledňuje možnosti a schopnosti otce platit výživné v této částce.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že úvaha soudů o výši výživného je "naprosto nepřezkoumatelná", a shledává potřebným, aby soudy v odůvodnění svého rozhodnutí vyložily přesný výpočet či alespoň postup, jakým ke konkrétní výši výživného dospěly.

Obecným soudům - konkrétně - vytýká, že "naprosto vybočily z mezí zákonných kritérií pro stanovení výživného", když jimi stanovená výše výživného nezohledňuje jeho další vyživovací povinnosti k dvěma nezletilým dětem, a neodpovídá ani obdobným typovým případům, jež našly své zobecnění v "Doporučující tabulce Ministerstva spravedlnosti pro stanovení výživného".

I když si je vědom, že touto tabulkou není soud nikterak vázán, mělo by být bráno v úvahu i jeho legitimní očekávání, že výživné bude stanoveno v odpovídající výši a případný rozdíl odůvodněn, což se však nestalo.

Za nedostatečné má stěžovatel odůvodnění napadených rozhodnutí i v té části, v níž se soudy zabývaly jeho majetkovými poměry "v širších souvislostech", když zejména hodnota převáděného majetku "zůstala v rovině tajemství", a neúplně odůvodněné je taktéž hodnocení příjmů dosahovaných z podnikání ve vazbě na charakter jeho podniku; přitom podle jeho názoru tyto skutečnosti je nutno chápat v jejich vzájemných souvislostech a nikoliv izolovaně.

Ústavní soud je podle čl.

83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl.

87 odst.

1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst.

1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí.

Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Co do námitek proti skutkovým zjištěním, zejména hodnocení obecnými soudy provedených důkazů, je potřebné připomenout, že Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení vůči soudům obecným - není zásadně oprávněn do tohoto procesu před obecnými soudy zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné.

Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu; zpravidla teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému.

Nic z toho odvolacímu soudu ani soudu prvního stupně vytýkat nelze; jejich rozhodné skutkové závěry o stávajících majetkových poměrech stěžovatele i matky nezletilého A. vycházejí ze standardního (a adekvátního) výkladu institutu výživného a kritérií pro jeho určení (§ 96 odst.

1 zákona o rodině) a jsou podloženy odpovídajícími dílčími zjištěními, jimž stěžovatel toliko (na úrovni podústavního práva) oponuje, respektive rozporuje váhu, kterou jim soudy - zejména ve vztahu k jeho ostatním majetkovým poměrům - přičítaly.

Právě rozhodné ustanovení § 96 odst.

1 zákona o rodině vybízí k uplatnění tzv. soudního uvážení, směřujícího k vymezení relativně neurčitých pojmů (srov. nález Ústavního soudu sp. zn.

ÚS 528/99 , uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. č.

23, nález č.

126, str.

217 a násl.), v němž je obecným soudům k dispozici relativně široký interpretační prostor (determinující i obsah a rozsah odůvodnění přijatých závěrů), omezený v kontextu ústavněprávního přezkumu až limity excesu, ať již věcného, logického či judikatorního, resp. situací, kdy podaný výklad dosahuje nepřípustné libovůle (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn.

III.

ÚS 31/06 ); není proto samo o sobě rozhodné, že význam hledisek, jež pro ně pokládaly za určující, může být hodnocen též odlišně (jak činí stěžovatel).

Lze proto již jen dodat, že argumentace stěžovatele uplatněná v ústavní stížnosti směřuje toliko k tomu, aby Ústavní soud přehodnotil skutkový a právní závěr soudů o jeho schopnosti platit výživné, nadto v určité výši, a to s ohledem na jeho ostatní majetkové poměry (§ 96 odst.

1 zákona o rodině) včetně důsledků zjištění, že se zbavil části svého majetku (nemovitostí), a na tomto základě dospěl k jinému, pro něj příznivějšímu závěru o výši jeho vyživovací povinnosti.

Jak bylo již řečeno, Ústavní soud však není "superrervizní" instancí ve vztahu k obecným soudům; právě k tomu jej ale stěžovatel uplatněnou argumentací vyzývá.

Rozhodné totiž je, že zásady tzv. spravedlivého procesu podle čl.

36 odst.

1 Listiny porušeny nebyly; nikterak se nenaznačuje, že proces nebyl veden řádně, že se stěžovateli nedostalo zákonem stanovených procesních práv a že napadené rozhodnutí obecného soudu nese znaky neodůvodněné "libovůle" či trpí nedostatkem rozumného odůvodnění.

Ústavní soud proto posoudil stěžovatelovu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením (bez jednání) odmítl [§ 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. ledna 2012 Jan Musil předseda senátu