Detail rozhodnutí

III.ÚS 3147/12 #1

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2012:3.US.3147.12.1
Datum: 10. 5. 2012
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu III.ÚS 3147/12 ze dne 5. 10. 2012

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky V. G., zastoupené JUDr. Ing. Petrem Machálkem Ph.D., advokátem se sídlem Vyškov, Pivovarská 8, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 8. 2010 č. j. 16 Co 107/2010-143, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podle ustanovení § 72 a násl. zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá, aby Ústavní soud pro porušení jejího práva na spravedlivý proces zaručeného článkem 36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušil v záhlaví označené rozhodnutí obecného soudu, vydaného v její pracovněprávní věci.

Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu Okresního soudu ve Vsetíně sp. zn.

9 C 1/2009, se podává, že Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 24.

2010 č. j.

16 Co 107/2010-143 potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 7.

2010 č. j.

9 C 1/2009-120, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatelky na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, dané jí žalovanou JEDNOTOU, spotřebním družstvem ve Vsetíně, z důvodu dle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce.

Přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že stěžovatelka neprokázala, že by žalovaná ve skutečnosti sledovala jiný záměr, než snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce; pro tvrzení stěžovatelky svědčila pouze časová souvislost se sporem o její odměňování, již neshledal dostatečným argumentem.

Krajský soud též zaznamenal, že před nástupem stěžovatelky do pracovního poměru byla náplň jí později vykonávané práce (právní služby) zajišťována rovněž externě a žalovaná se tak jen vrátila k původním organizačním poměrům.

Nejvyšší soud odmítl stěžovatelčino dovolání usnesením ze dne 23.

2012 č. j.

21 Cdo 765/2011-178 jako nepřípustné, neboť odvolací soud "otázku možnosti zaměstnavatele vykonávat činnost nevyplývající z předmětu jeho činnosti jinak než prostřednictvím osob zaměstnávaných v pracovněprávním vztahu, a posouzení významu organizačního opatření pro výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku posoudil v souladu s judikaturou".

Stěžovatelka v ústavní stížnosti, s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn.

21 Cdo 1539/2008, vyslovuje přesvědčení, že žalovaná přijetí organizačního opatření předstírala, aby uměle vytvořila stav její nadbytečnosti.

Obecným soudům vytýká, že se zabývaly pouze formální existencí rozhodnutí o organizační změně, aniž by vzaly v úvahu, že výpověď byla důsledkem sporu mezi ní a předsedou družstva a že změna organizačního řádu nebyla předem plánována, nýbrž přijata jako důsledek vyhroceného konfliktu.

Pochybení soudu prvního stupně shledává stěžovatelka též v tom, že "nehodnotil vůbec anebo v rozporu se svým obsahem" výpověď svědkyně M.

Ř., že jí uložil předložit zjevně nemožný důkaz o tom, že všichni členové představenstva hlasovali pro organizační opatření z pohnutek stěžovatelkou tvrzených, a konečně že neprovedl důkaz fakturami vystavenými JUDr.

M. pro žalovanou a přehledem plateb na základě nich poskytnutých, jimiž měla být doložena nevýhodnost přijatých organizačních změn pro žalovanou.

Ústavní soud je podle čl.

83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl.

87 odst.

1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst.

1 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí.

Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou úkolem obecných soudů.

Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry obecných soudů nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".

Tyto podmínky zásahu Ústavního soudu v dané věci splněny nejsou.

Obecné soudy aplikovaly bezpochyby adekvátní podústavní právo, a nepominuly ani ty instrumenty posouzení, jichž se stěžovatelka dovolává; okolnost, že je podle jejího názoru do právního posouzení platnosti výpovědi nepromítly "správně", nemůže vyvolat než nesprávnost "prostou", již korigovat Ústavnímu soudu, nemá-li být "běžnou" opravnou instancí (viz výše), nepřísluší.

O ústavněprávně relevantní exces či svévoli zde nejde evidentně; relevantní rámec rozhodného právního posouzení obecné soudy vysvětlily a odůvodnily obšírně a i obhajitelně (lze je zastávat).

Stěžovatelce nelze přisvědčit ani v tvrzení o absenci hodnocení, případně nesprávném hodnocení výpovědi svědkyně M.

Ř., neboť soud prvního stupně její výpověď v odůvodnění svého rozhodnutí rekapituloval a skutkové závěry, které z ní dovodil (srov. str.

7 až 9 rozsudku), mají racionální základnu.

K tomu Ústavní soud dodává, že jestliže obecný soud postupoval při hodnocení provedených důkazů v souladu se zákonnými zásadami pro dokazování, tyto důkazy hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a učinil logicky odůvodněná skutková zjištění, není Ústavní soud oprávněn co do výsledku proces dokazování zpochybnit, a to ani v případě, že by bylo lze zastávat i skutkovou verzi jinou.

Nelze upřít opodstatněnost stěžovatelčině výtce adresované soudu prvního stupně, jestliže nevyhověl důkaznímu návrhu stěžovatelky k zjištění výše odměny vyplácené žalovanou výše jmenovanému advokátovi za práci dříve jí vykonávanou (srov. č. l.

108 procesního spisu), aniž důvody takového postupu předestřel v odůvodnění svého rozsudku.

Tento nedostatek však není významný potud, jestliže si soud odpovídající poznatek opatřil jinak, a především, jestliže ani jinak by existence rozhodného organizačního opatření nemohla být dotčena (případný následný nedostatek jeho určité efektivity není sám o sobě rozhodný).

Je proto namístě shrnout, že není opory pro závěr o existenci porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky, a tím je výše předznačený úsudek o absenci důvodu k odstranění napadeného rozhodnutí obecného soudu doložen.

Ústavní soud posoudil proto ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátě (bez jednání) usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. října 2012 Jan Musil v. r. předseda senátu