Detail rozhodnutí

III.ÚS 3107/11 #1

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2012:3.US.3107.11.1
Datum: 15. 2. 2012
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu III.ÚS 3107/11 ze dne 15. 2. 2012

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1/ Z. S., 2/ K. S., a 3/ Mgr. Z. S., zastoupených JUDr. Pavlem Rejmanem, advokátem se sídlem v Děčíně, Čsl. armády 1050/22, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, č. j. 28 Cdo 1355/2011-100, a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 11. 2010, č. j. 36 Co 422/2010-77, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, jež splňuje formální požadavky zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, neboť se domnívají, že jimi bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces dle čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (řízení před obecnými soudy "nebyla spravedlivá") a bylo též zasaženo i do jejich práva vlastnit majetek podle jejího čl.

11 (dále jen "Listiny") Usnesením ze dne 17.

2010, č. j.

21 C 151/2009-50, Okresní soud v Děčíně nepřipustil, aby do řízení o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání nemovitosti (vedeného dříve pod sp. zn.

16 C 541/92) přistoupila na straně žalovaných (vedle Z.

S. a K.

S.) Mgr.

S., na kterou dotčenou nemovitost žalovaní převedli darovací smlouvou.

Soud měl za to, že je k dispozici jen ustanovení § 107a o. s. ř., a to postup podle § 92 odst.

1 o. s. ř. nepřipouští.

Krajský soud v Ústí nad Labem ústavní stížností napadeným usnesením toto rozhodnutí změnil, a přistoupení Mgr.

S. do řízení připustil.

Podle jeho názoru nebylo možné aplikovat ustanovení § 107a o. s. ř., neboť způsob procesního postupu (v otázce účastenství) je určován především hmotněprávní úpravou, konkrétně ustanovením § 4 odst.

2 zákona č.

87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o mimosoudních rehabilitacích"), a na jeho základě se povinnými osobami - vedle fyzických osob, jež nabyly věc od státu v rozporu správními předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění - stávají i osoby blízké těchto osob, pokud na ně byla věc těmito osobami převedena; po procesní stránce se přistoupení dalšího účastníka (hmotněprávně legitimovaného) realizuje postupem dle § 92 o. s. ř.

Dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud též ústavní stížností napadeným usnesením zamítl; poukazuje na rozhodnutí uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č.

37/2007 a č.

31/2004, vyslovil názor, že nelze uzavřít, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají nesprávnost právního závěru odvolacího soudu o pasivní legitimaci třetí z nich, neboť podle jejich názoru v této věci aplikovat "blokační" ustanovení § 9 zákona o mimosoudních rehabilitacích nelze, jestliže k převodu vlastnického práva na ni došlo až po té, co byla žaloba na vydání věci soudem pravomocně zamítnuta, pročež ustanovení § 92 odst.

1 o. s. ř. nemohlo být aplikováno.

Nejvyššímu soudu stěžovatelé vytýkají, že se nikterak "nevypořádal s otázkou zkoumání procesního nástupnictví", jestliže ulpěl na úsudku, že "otázkou, zda navrhující účastník řízení je skutečně nositelem v žalobě tvrzeného práva, se může zabývat soud až při posouzení věci samé", a tím "popřel úvahu o správnosti rozhodnutí Mgr.

S., kterou právě žalobce opírá o porušení ust. § 4 odst.

2 a § 9 odst.

1 zák. č.

87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích".

Podle stěžovatelů již nálezem sp. zn.

ÚS 2214/08 bylo "zřejmě" porušeno jejich právo vlastnit majetek, neboť Ústavní soud v něm "vůbec nezkoumal", že v době jeho vydání nebyli první dva již "delší dobu" vlastníky předmětných nemovitostí, a tudíž "nebyli pasivně legitimováni ani pro předmětný nález"; proto směřují proti tomuto nálezu (resp. jeho důvodům) i další výhrady, a požadují, aby Ústavní soud (nyní) rozhodl i o "přípustnosti svého nálezu ... v dané věci".

Ústavní soud je podle čl.

83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl.

87 odst.

1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst.

1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí.

Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Stěžovatelé se v ústavní stížnosti dovolávají - jakožto ústavněprávního argumentu - porušení čl.

36 odst.

1 Listiny, jež zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu, což zde činí tvrzením, že především odvolací soud zaujal nesprávný právní názor ohledně připuštění dalšího účastníka do řízení na straně žalované, když v jejich věci nesprávně aplikoval ustanovení § 4 odst.

2 o mimosoudních rehabilitacích a zejména "blokační" ustanovení § 9 tohoto zákona.

Toto právo jim však upřeno nebylo potud, že se jim dostalo náležitého postavení účastníků řízení, a nikterak se nenaznačuje, že byli omezeni v možnosti využít zákonem stanovených procesních práv, resp. že by jejich procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného.

Kolizi s principy "spravedlivého procesu" v rovině právního posouzení věci představují nikoli "běžné" nesprávnosti, nýbrž až situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžují vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní nepředvídatelností a interpretační libovůlí.

Nic takového však v dané věci dovodit nelze.

Rozhodnému právnímu názoru ohledně aplikovatelnosti ustanovení § 107a či § 92 odst.

1 o. s. ř., ukotvenému odvolacím soudem v hmotněprávním určení pasivní legitimace osoby blízké jakožto legitimace samostatné, a to i v případě, že na ni byla restituovaná věc převedena až po zahájení restitučního řízení, nelze zjevně ničeho vytknout (srov. kupříkladu rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn.

28 Cdo 540/2001, včetně jeho teleologického odůvodnění, jež koresponduje i tradičnímu přístupu Ústavního soudu k výkladovým otázkám při posuzování právních vztahů, založených restitučními předpisy).

Tomu však již mimo jakoukoli pochybnost odpovídá, že v poměrech dané věci o instrumentáriu dle § 107a o. s. ř. být uvažováno nemohlo, a naopak k dispozici byl jen postup podle § 92 odst.

1 o. s. ř., k němuž se také odvolací soud (správně) uchýlil.

Stěžovatelé očividně pomíjejí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je rozhodnutím toliko (a "ryze") procesním, a nikterak jím není předjímán výsledek řízení; také proto jejich mnohé námitky jsou předčasné, resp. mají místo - případně - až v oponentuře proti rozhodnutí ve věci samé, bude-li jim nepříznivé.

Nejsilnějším argumentem proti ústavní stížnosti stěžovatelů je tedy úsudek, že napadené rozhodnutí obecného (odvolacího, resp. dovolacího) soudu není vůbec nadáno způsobilostí zasáhnout sféru základních práv a svobod, jež jsou chráněny prameny ústavního pořádku.

Oproti situaci podle § 107a o. s. ř. je totiž přistoupení dalšího účastníka do řízení na straně žalované podle ve věci aplikovaného ustanovení § 92 odst.

1 o. s. ř. v rozhodných souvislostech identické s postupem v podobě podání nové žaloby proti tomuto účastníku (zde třetí stěžovatelce) a následného spojení obou věcí ke společnému projednání.

Je namístě shrnout, že podmínky, za kterých obecnými soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou, pročež Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatelů jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Ke kritice stěžovatelů směřující proti nálezu Ústavního soudu sp. zn.

ÚS 2214/08 , se již jen připomíná, že podle čl.

89 odst.

2 Ústavy České republiky jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány a osoby, a jinak tomu není ani v případě vázanosti Ústavním soudem samotným.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. února 2012 Jan Musil v. r. předseda senátu