Detail rozhodnutí

III.ÚS 2909/12 #1

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2012:3.US.2909.12.1
Datum: 20. 9. 2012
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu III.ÚS 2909/12 ze dne 20. 9. 2012

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila soudce zpravodaje, Vladimíra Kůrky a soudce Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. D., zastoupeného JUDr. Ing. Vladimírem Nedvědem, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Kostelní náměstí 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 4. 2012 č. j. 1 Afs 32/2012-30, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby pro porušení čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, vydané v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu.

Rozhodnutím Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 10.

2006 č. j.

4835/06-1500, bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Finančního úřadu v Litoměřicích, jímž finanční úřad pro opožděnost zamítl odvolání stěžovatele proti rozhodnutí o zřízení zástavního práva.

O žalobě proti rozhodnutí žalovaného rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 27.

2011 č. j.

1 Afs 32/2012-30, tak, že ji jako nedůvodnou zamítl.

Podle soudu je povinností správce daně dle § 32 zákona o správě daní a poplatků upozornit v poučení rozhodnutí na případné vyloučení odkladného účinku; jestliže však odvolání má ze zákona odkladný účinek (resp. odkladný účinek není vyloučen), nemusí poučení takové upozornění obsahovat, a tudíž jeho "absence" nemá vliv na délku zákonné lhůty pro odvolání.

Jako důvodnou soud neshledal ani námitku nedostatku odůvodnění rozhodnutí o zřízení zástavního práva.

Ze stejných důvodů byla jako zjevně nedůvodná posouzena i kasační stížnost, již proti tomuto rozsudku stěžovatel podal, a Nejvyšší správní soud ji ústavní stížností napadeným rozhodnutím zamítl.

V podrobném odůvodnění k námitce ohledně povinnosti správce daně poučit o odkladném účinku odvolání soud s odkazem na § 32 odst.

2 písm. f) zákona o správě daní a poplatků uvedl, že adresát rozhodnutí musí být v poučení upozorněn na odkladný účinek pouze tehdy, je-li vyloučen.

Není-li odkladný účinek vyloučen, "zmínka o něm v poučení být nemusí a zásadně ani nemá místo, neboť správní orgán by zde jednal nad rámec zákonem stanovené povinnosti, byť zpravidla bez negativních důsledků pro adresáta rozhodnutí".

Jako nedůvodnou (s podrobným zdůvodněním) poté shledal i námitku nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu.

V ústavní stížnosti stěžovatel (obdobně jako předtím v žalobě a kasační stížnosti) setrvává v názoru, že je-li základní náležitostí rozhodnutí poučení o opravném prostředku dle § 32 odst.

2 písm. f) zákona o správě daní a poplatků, nelze z tohoto ustanovení současně dovodit, že takovou náležitostí není poučení o jeho účincích, tedy zda opravný prostředek má či nemá odkladný účinek.

Je tudíž přesvědčen, že absence poučení o odkladném účinku opravného prostředku "má důsledek uvedený ve větě první § 32 odst.

4 zákona o správě daní a poplatků, tedy že podané odvolání do šesti měsíců ... je podáno včas".

Ústavní soud je podle čl.

83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl.

87 odst.

1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst.

1 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákona o Ústavním soudu"].

Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost.

Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníka.

Jinak interpretace podústavního práva je svěřena soudům obecným a k případnému sjednocování jejich rozhodování je povolán v tomto případě Nejvyšší správní soud.

Stěžovatel v nyní posuzované věci identifikuje svoji námitku nedostatku spravedlivého procesu podle čl.

36 odst.

1 Listiny výlučně s tvrzením věcné nesprávnosti napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, a nepřípustně ji spojuje s očekáváním, že Ústavní soud podrobí dosavadní výsledek soudního řízení správního dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu, což - jak bylo vysloveno výše - mu však nepřísluší.

Aniž by se uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaných právních názorů žalovaného i správních soudů (zde zejména Nejvyššího správního soudu) ohledně rozsahu poskytnutého poučení v rozhodnutí správního orgánu [§ 32 odst.

2 písm. f) zákona o správě daní a poplatků], pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že - oproti názoru stěžovatele - v napadeném rozhodnutí kvalifikovaný exces či libovůli (viz výše) jakkoliv nespatřuje, čímž své možnosti má za vyčerpané.

Podstatné též je, že ústavní stížností napadené rozhodnutí soud srozumitelně a logicky (akceptovatelně) odůvodnil, a to je pro shora vymezený ústavněprávní přezkum postačující.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji usnesením mimo ústní jednání odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. září 2012 Jan Musil v. r. předseda senátu