Detail rozhodnutí

III.ÚS 2124/12 #1

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2012:3.US.2124.12.1
Datum: 26. 7. 2012
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu III.ÚS 2124/12 ze dne 26. 7. 2012

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Muchou o ústavní stížnosti stěžovatele H. M., zastoupeného Mgr. Táňou Fízeľovou, Ph.D., advokátkou v Uherském Hradišti, Všehrdova 525, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. dubna 2011 č. j. 23 Co 156/2011-146 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. května 2011 č. j. 23 Co 156/2011-149, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Podáním, učiněným podle zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel, s odkazem na porušení jeho práva na spravedlivý proces (čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina") a práva na ochranu svého jména s odkazem na čl.

10 Listiny, domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.

Pro skutkovou základnu je určující, že stěžovatel se domáhal proti své bývalé manželce K.

M. a svému nezletilému synovi J.

M. zákazu užívání příjmení "M." žalovanými u Okresního soudu v Mělníku, sp. zn.

8 C 667/2003.

Žaloba stěžovatele byla zamítnuta a rozsudek nabyl právní moci dne 5. ledna 2005.

Dne 15. března 2007 došla Okresnímu soudu v Mělníku žaloba na obnovu řízení o zákaz užívání příjmení žalovanými (sp. zn.

16 C 42/2007).

Soud prvního stupně žalobu zamítl pro opožděnost.

Krajský soud v Praze usnesení soudu prvního stupně potvrdil, neboť žaloba na obnovu řízení nebyla podána stěžovatelem ve lhůtě tří měsíců od té doby, kdy ten, kdo obnovu navrhuje, se dozvěděl o důvodu obnovy nebo od té doby, kdy jej mohl uplatnit.

Rovněž tak nebyly splněny podmínky pro obnovu řízení dle § 233 odst.

2 o. s. ř.

Stěžovatel podal proti usnesení druhoinstančního soudu dovolání, ve kterém žádal o osvobození od placení soudních poplatků z dovolání a ustanovení zástupce z řad advokátů.

Prvoinstanční soud zamítl návrh na ustanovení advokáta pro dovolací řízení a dále nepřiznal stěžovateli osvobození od soudního poplatku z dovolání.

Druhoinstanční soud usnesení soudu prvního stupně ve výroku o nepřiznání osvobození od placení soudního poplatku z dovolání potvrdil, když uvedl, že rozhodnutím České advokátní komory ze dne 7. července 2011 byla stěžovateli určena advokátka Mgr.

Táňa Fízeľová k poskytnutí právní služby.

Stěžovatel v odvolacím řízení doložil, že po srážce 3 526 Kč z jeho důchodu, který v té době činil 11 515 Kč, mu na krytí jeho potřeb zůstává 7 989 Kč měsíčně.

Dovolací soud dospěl k závěru, že sociální situace stěžovatele by v tomto případě odůvodňovala osvobození od soudních poplatků alespoň zčásti, a to z jedné poloviny.

Odvolací soud však odvolání stěžovatele nevyhověl, neboť stěžovatel dle názoru odvolacího soudu v daném řízení uplatňuje bezúspěšně žalobu o zákazu užívání příjmení žalovaných, která však nemá oporu v žádném zákonném předpisu platného českého právního řádu.

Soud prvoinstanční následně vyzval stěžovatele k zaplacení soudního poplatku ve výši 5 000 Kč do 5 dnů od doručení usnesení.

Soudní poplatek však ve lhůtě stanovené zaplacen nebyl.

Stěžovatel požádal podáním došlým soudu dne 9. prosince 2011 o zaplacení poplatku ve splátkách po 1 000 Kč měsíčně.

Okresní soud v Mělníku následně svým rozhodnutím řízení o dovolání zastavil a Krajský soud v Praze rozhodnutí soudu prvoinstančního potvrdil.

Stěžovatel zjevně odvozuje běh lhůty k podání ústavní stížnosti od doručení rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 9. února 2012 sp. zn.

23 Co 66/2012, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení dovolacího řízení pro nezaplacení soudního poplatku.

V petitu (závěrečném návrhu) ústavní stížnosti však stěžovatel napadá toliko rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 11. dubna 2011 č. j.

23 Co 156/2011-146, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze č. j.

23 Co 156/2011-149, které bylo stěžovateli doručeno již v roce 2011 a proti němuž měl možnost řádně podat dovolání.

Ústavní soud musí nejprve zkoumat, zda návrh splňuje všechny požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho věcného projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.

V tomto směru se nejdříve zabýval otázkou projednatelnosti (přípustnosti) návrhu z pohledu ustanovení § 75 odst.

1 zákona o Ústavním soudu.

Jedním z důvodů, pro který je ústavní stížnost nepřípustná, je okolnost, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst.

1 zákona o Ústavním soudu).

Přitom pojem "vyčerpání" znamená nejen uplatnění všech příslušných procesních prostředků, nýbrž i dosažení rozhodnutí ve věci.

V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.

Podle ustanovení § 72 odst.

3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

Podle odstavce 4 tohoto ustanovení platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.

Ústavní soud opakovaně připomíná, že jedním z principů, na nichž je vybudována koncepce ústavního soudnictví, je princip subsidiarity, v souladu s níž lze zásah Ústavního soudu žádat pouze za podmínek stanovených zákonem o Ústavním soudu (včetně dodržení lhůty k podání ústavní stížnosti).

Je tedy na účastníku řízení, aby pečlivě zvažoval, jakým způsobem v souladu s hmotnými i procesními předpisy zamýšlí usilovat o ochranu svého práva.

Tomu koresponduje, že jak v dovolacím řízení, tak v řízení o ústavní stížnosti je zakotvena zásada povinného zastoupení (advokátem).

Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh opožděný a nepřípustný, který podle § 43 odst.

1 písm. b) a e) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. července 2012 Jiří Mucha v. r. soudce Ústavního soudu