Detail rozhodnutí

III.ÚS 1511/12 #1

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2012:3.US.1511.12.1
Datum: 14. 6. 2012
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu III.ÚS 1511/12 ze dne 14. 6. 2012

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti 1. J. K. a 2. MUDr. V. K., zastoupených JUDr. Jiřím Bönischem, advokátem se sídlem Brno, Ječná 29a, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 2. 2012 č. j. 17 Co 224/2011-33 a Městského soudu v Brně ze dne 22. 4. 2011 č. j. 66 E 66/2011-22, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud - pro porušení článku 11 odst.

2 a článku 38 odst.

2 Listiny základních práv a svobod a článku 6 odst.

1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod - zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v exekučním řízení, jehož byli účastníky.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Krajský soud v Brně usnesením ze dne 8.

2012 č. j.

17 Co 224/2011-33 potvrdil usnesení Městského soudu v Brně ze dne 22.

2011 č. j.

66 E 66/2011-22, jímž byla uložena stěžovatelům (jako povinným provést na přístavbě předmětného objektu bydlení společně a nerozdílně ve výroku usnesení uvedené práce) dle ustanovení § 351 odst.

1 o. s. ř. pokuta ve výši 50 000 Kč.

Soud vysvětlil, že exekučním titulem byla uložena povinnost k plnění, kterou lze vynucovat pouze ukládáním pokut, protože předmětné práce mají být sice provedeny na štítové zdi domu oprávněných, avšak nelze tak učinit jinak než ze střechy domu stěžovatelů, a to pouze za předpokladu, že stěžovatelé oprávněným umožní na ni přístup.

Porušení svých základních práv spatřují stěžovatelé v tom, že soudy obou stupňů nerespektovaly kogentní ustanovení občanského soudního řádu, neboť způsobem uvedeným v § 351 odst.

1 o. s. ř. se vykonávají toliko exekuční tituly, jež ukládají povinným povinnost k nezastupitelnému jednání nebo povinnost něco strpět anebo se něčeho zdržet.

O takový titul však v jejich věci nejde; povinnosti uložené jim v exekučním titulu jsou povinnostmi takové povahy, že je může splnit (tj. uložené práce vykonat) i někdo jiný než osoby z exekučního titulu povinné.

Vytýkají soudům, že nezastupitelnost plnění založily na ničím podložené hypotéze o jejich případném jednání a uložení pokuty dle ustanovení § 351 o. s. ř. proto není podle názoru stěžovatelů namístě.

Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst.

1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst.

1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí.

Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení.

Předpokladem zde je objektivně založená možnost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele.

Právě řečené je významné potud, že tak je tomu i v nyní posuzované věci.

Je totiž zřejmé, že posuzovaná ústavní stížnost představuje jen pokračující polemiku se závěry obecných soudů, vedenou v rovině práva podústavního, a stěžovatelé - nepřípadně - předpokládají, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu; aniž by se uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaných právních názorů ohledně nezastupitelnosti vynucovaného plnění, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje, a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, zde zjistitelné nejsou.

Okolnost, že obecné soudy do volby přiléhavého způsobu výkonu rozhodnutí promítly dřívější nevstřícný postoj stěžovatelů k umožnění provedení příslušných prací, není ústavněprávně neakceptovatelná, byť z pohledu práva podústavního může být nařízení výkonu rozhodnutí podle ustanovení § 351 o. s. ř. hodnoceno jako sporné.

Co do posuzování otázky zastupitelnosti vymáhaného plnění Ústavním soudem lze též odkázat na usnesení sp. zn.

ÚS 3045/09 ze dne 29.

12.

2009.

Na základě řečeného je namístě závěr, že není opory pro úsudek o existenci porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelů, a tím ani důvod k tomu, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí kasačním zásahem odstranil.

Ústavní soud posoudil proto ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátě (bez jednání) usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. června 2012 Jan Musil v. r. předseda senátu