Detail rozhodnutí

III.ÚS 1401/12 #1

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2012:3.US.1401.12.1
Datum: 26. 7. 2012
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu III.ÚS 1401/12 ze dne 26. 7. 2012

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti Ing. J. S., zastoupeného JUDr. Miluší Matuškovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Švabinského 17, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012 sp. zn. 30 Cdo 2324/2011, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2011 sp. zn. 35 Co 272/2010 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. 2. 2009 sp. zn. 41 C 246/2008, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení čl.

1, čl.

2 odst.

1 a 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy"), ustanovení čl.

36, čl.

37 odst.

2 a 3 a čl.

38 odst.

2 Listiny základních práv a svobod a ustanovení čl.

6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod - zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v její občanskoprávní věci.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že shora identifikovaným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 2 zamítl stěžovatelčinu žalobu proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti, jíž se domáhala náhrady škody ve výši 115 000 Kč a náhrady nemajetkové újmy v částce 300 000 Kč, a to v režimu zákona č.

82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona č.

82/1998 Sb.").

K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek nalézacího soudu potvrdil; následné stěžovatelčino dovolání bylo Nejvyšším soudem ústavní stížností rovněž napadeným usnesením odmítnuto jako nepřípustné.

Žalobu stěžovatelka odůvodnila tvrzením, že Okresní soud v Ostravě nařídil na její majetek exekuci v době, kdy vykonávané rozhodnutí ještě nenabylo vykonatelnosti; škoda jí pak vznikla tím, že nemohla prodat automobil značky Nissan Sunny, a z vyloučení z možnosti s postiženým majetkem disponovat dovozovala i vznik nemajetkové újmy, pocházející z takto založené "svízelné životní situace".

Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že postupem obecných soudů jí byla v dané věci odňata možnost domoci se náhrady škody, jež jí vznikla nesprávným úředním postupem orgánů veřejné moci.

S odkazem na závěry nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn.

Pl.

ÚS 34/09 považuje napadená rozhodnutí obecných soudů za nespravedlivá a formalistická.

S obecnými soudy polemizuje též ohledně výkladu ustanovení § 31a zákona č.

82/1998 Sb., resp. možnosti je uplatnit zpětně (před 27.

2006).

Ústavní soud je podle čl.

83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl.

87 odst.

1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst.

1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí.

Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Zákon o Ústavním soudu v ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) upravuje tzv. návrhy zjevně neopodstatněné jako zvláštní kategorii návrhů, jež umožňuje Ústavním soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení je odmítnout, byť sice splňují všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že jim nelze vyhovět.

Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem; jde přitom v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Z obsahu projednávané ústavní stížnosti je zřejmé, že právě tak je tomu v dané věci.

Stěžovatelka posuzovanou ústavní stížností toliko pokračuje v polemice s rozhodnutími obecných soudů, a přehlíží, že se obecné soudy námitkami, které před nimi uplatnila, adekvátně vypořádaly.

Ve vztahu k dílčímu nároku na náhradu škody (115 000 Kč) zůstává relevantní (a postačující) argument obecných soudů, že existenci škody stěžovatelka neprokázala, čemuž z ústavněprávních pozic (tzv. spravedlivého procesu) nelze nic vytknout; učiněný závěr obecné soudy obhajitelně odůvodnily, a interpretační "svévoli" či jiný exces zde spatřovat nelze.

Nárok na náhradu nemajetkové újmy stěžovatelka spojovala s nesprávným úředním postupem, a odvolací soud jí přisvědčil v úsudku, že jej představuje nesprávné vyznačení doložky vykonatelnosti na rozhodnutí, na jehož základě byla proti ní nařízena exekuce.

Byť takový postup (hodnocen izolovaně) za nesprávný úřední postup mít vskutku lze, v dané věci se však relevantně neuplatní, neboť se stal toliko součástí procesu, jenž vyústil v rozhodnutí - v usnesení o nařízení exekuce (jímž mělo dojít k stěžovatelkou tvrzeným újmám) - a jen ono tím může být v dané věci titulem nároků podle zákona č.

82/1998 Sb.

Jako rozhodující pro úsudek o neopodstatněnosti tohoto stěžovatelčina dílčího nároku se pak zjevuje okolnost, že (jak bylo obecnými soudy zjištěno) v době jejich rozhodování toto usnesení jako nezákonné nebylo odstraněno [i kdyby soudy uvažovaly zrušení tohoto rozhodnutí jako postavené naroveň zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst.

1 písm. a) o. s. ř.].

V důsledku toho jsou úvahy o čl.

II. zákona č.

160/2006 Sb. nadbytečné, a spor o jeho výklad se do výsledku řízení nepromítá.

Již jen pro úplnost se ještě sluší zaznamenat, že stěžovatelkou citované závěry nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn.

Pl.

ÚS 34/09 přímý průmět do projednávané věci nemají; konkrétní spojitost tohoto nálezu a projednávané věci se ani z obsahu ústavní stížnosti nepodává.

Je tudíž přiléhavé učinit závěr, že podmínky zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných v dané věci splněny nejsou; o vybočení ze všeobecně sdílených interpretačních principů, respektive o situaci ústavněprávně relevantní libovůle při výkladu a aplikaci práva obecnými soudy, zde evidentně nejde, a výše předznačený závěr o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti je tím doložen.

Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost dle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. července 2012 Jan Musil v. r. předseda senátu