Detail rozhodnutí

II.ÚS 2126/12 #1

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2012:2.US.2126.12.1
Datum: 23. 10. 2012
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 2126/12 ze dne 23. 10. 2012

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti stěžovatele M. S., zastoupeného JUDr. Pavlem Jařabáčem, advokátem, se sídlem v Ostravě, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 3. 2012, č. j. 13 Co 47/2012-215, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností napadl stěžovatel v záhlaví označený rozsudek Krajského soudu v Ostravě s tím, že se jím cítí dotčen na svých základních právech.

Krajský soud ve věci péče o čtyři nezletilé děti S. rozhodoval v rámci řízení o úpravě práv a povinnosti pro dobu před a po rozvodu manželství rodičů o odvolání stěžovatele proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku (č. j.

0 Nc 332/2011-142), který svěřil děti do výchovy matky a stěžovateli jednak uložil na jejich výživu platit stanovené částky, a jednak vypořádat specifikovaný dluh na výživném.

Napadeným rozsudkem byl změněn výrok o výši měsíčního výživného, které bylo u dvou nejmladších dětí sníženo, a výrok o povinnosti uhradit dlužné výživné, které bylo přepočteno s ohledem na uvedené snížení.

Současně bylo napadeným rozsudkem zastaveno odvolací řízení o odvolání matky a rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že se krajský soud v napadeném rozhodnutí zcela opomněl vypořádat s podstatnou námitkou, kterou v řízení vznesl.

Namítal, že nejstarší syn, který navíc v krátké době po konání odvolacího jednání nabude zletilosti, je vlastníkem značného majetku, z jehož výtěžku může uspokojovat své finanční potřeby odpovídající nároku na výživné.

Prarodiče mu totiž darovali rodinný domek se stavebním pozemkem a zahradou v katastrálním území Palkovice.

V době darování měly nemovitosti (obecnou) cenu 126.900 Kč.

V následujících letech je stěžovatel zhodnotil provedením kompletní rekonstrukce, do níž investoval veškeré své nashromážděné úspory a osobní pracovní úsilí, takže podle vypracovaného znaleckého posudku vzrostla (obecná) cena nemovitostí na 3.877.300 Kč.

Stěžovatel je přesvědčen, že v souladu s § 157 odst.

2 občanského soudního řádu má procesní právo vůči soudu, aby námitku po stránce procesní i hmotněprávní vyhodnotil a dle významu uváděných skutečností případně učinil odpovídající skutkové závěry.

V napadeném rozhodnutí se však nenachází nic.

Tento typ pochybení práva přitom judikatura Ústavního soudu opakovaně označila za porušení práva na spravedlivý proces.

Zákon č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) návrhy zjevně neopodstatněné.

V zájmu efektivity a hospodárnosti tak dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení.

Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

A to je i případ nyní posuzované ústavní stížnosti.

Jak bylo již mnohokrát Ústavním soudem konstatováno, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.

Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, a zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní.

Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektují procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.

K povinnosti obecných soudů přesvědčivě a přezkoumatelným způsobem odůvodňovat svá rozhodnutí se Ústavní soud v minulosti vyjadřoval opakovaně.

Zdůraznil (např. nález sp. zn.

III.

ÚS 103/99 , N 17/17 SbNU 121), že z hlediska stanoveného postupu ve smyslu čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod je požadavek řádného a vyčerpávajícího zdůvodnění rozhodnutí orgánů veřejné moci jednou ze základních podmínek ústavně souladného rozhodnutí.

Již v nálezu sp. zn.

III.

ÚS 94/97 (N 85/8 SbNU 287), uvedl, že jedním z principů právního státu a řádného a spravedlivého procesu vylučujícího libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit (§ 157 odst.

1 o. s. ř.), a to způsobem, zakotveným v ustanovení § 157 odst.

2 o. s. ř.

Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.

Současně ovšem platí, že Ústavní soud je orgán ochrany ústavnosti, který do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahuje jen v krajním případě, kdy jejich pochybení dosahuje výše vymezené závažnosti.

Posuzuje spravedlnost řízení jako celku a na nepodstatná pochybení či formální nedostatky rozhodnutí, které se do výroku nemohly promítnout, kasačním nálezem nereaguje.

Krajský soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí v rámci rekapitulace obsahu stěžovatelova odvolání zmínil i námitku popsanou v ústavní stížnosti; konstatoval, že stěžovatel se domáhá ve vztahu k nejstaršímu z dětí stanovení výživného o 3000 Kč nižšího (oproti původním 4.000 Kč), neboť vlastní darované nemovitosti.

Je pravda, že v hodnotící části odůvodnění se k této námitce krajský soud již nijak nevyjádřil.

Nicméně není z toho důvodu potřeba jeho rozsudek rušit, neboť dané tvrzení stěžovatele nemohlo výrok nijak změnit.

Podle ustanovení § 85 odst.

2 a 3 zákona o rodině oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů; dítě má právo podílet se na životní úrovni svých rodičů.

Při určení rozsahu vyživovací povinnosti přihlíží soud také k tomu, který z rodičů a v jaké míře o dítě osobně pečuje.

Podle ustanovení § 96 odst.

1 zákona o rodině soud při určení výživného přihlédne k odůvodněným potřebám oprávněného, jako i k schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům povinného rodiče.

Při rozhodování o výživném se přihlíží nejen k fakticky dosahovaným příjmům povinného rodiče a příjmům reálně možným, ale k celkové hodnotě jeho movitého a nemovitého majetku.

Naopak to ovšem neplatí, jak se stěžovatel mylně domnívá.

Movitý a nemovitý majetek nezletilých dětí (a nejstarší syn byl v době rozhodování krajského soudu nezletilý, a když zletilosti nabyl krátce poté, stále se soustavně připravoval na budoucí povolání na střední škole) opatrovnický soud obecně do úvah o výš výživného nezahrnuje.

Výjimkou jsou mimořádné případy, kdy jde například o majetek takového rozsahu a charakteru, že by uložení vyživovací povinnosti bylo v rozporu s dobrými mravy.

Na tyto situace pamatuje korektiv obsažený v ustanovení § 96 odst.

2 zákona o rodině.

To však není tento případ.

Syn stěžovatele, podle uvedených tvrzení, vlastní běžný rodinný domek se zahradou.

Z podkladů nevyplývá, a stěžovatel to ostatně ani netvrdí, že by z nemovitostí plynul jeho synovi nějaký příjem.

Anebo alespoň že plynout mohl, i když pak bylo zejména věci stěžovatele, aby k tomu jako zákonný zástupce podnikl kroky.

Každopádně takto mohl soud uvažovat spíše tak, že s vlastnictvím nemovitostí jsou spojeny výdaje na jejich provoz a údržbu, na kterýchžto výdajích se v případě nezletilého dítěte, odkázaného na vyživovací povinnost rodičů, mají rodiče podílet.

Pokud stěžovatel mínil svou argumentaci v odvolání tak, že svým podílem na rekonstrukci předmětných nemovitostí, jakkoliv podílem zásadním, si svou vyživovací povinnost či její část předem splnil, uvažoval chybně, neboť § 97 zákona o rodině něco takového vylučuje.

S ohledem na výše uvedené je nutno konstatovat, že krajský soud do svých úvah o výši výživného promítl veškeré skutečnosti, které měly pro rozhodnutí relevanci.

Opomenul se vypořádat jen s námitkou, která byla pro stanovení výše výživného nepodstatná.

Rušit jeho rozsudek by proto bylo zbytečným formalismem.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. října 2012 Stanislav Balík, v. r. předseda senátu