Detail rozhodnutí

II.ÚS 1960/12 #1

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2012:2.US.1960.12.1
Datum: 11. 6. 2012
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 1960/12 ze dne 6. 11. 2012

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele D. K., zastoupeného JUDr. Martinem Klimem, advokátem se sídlem Jakubská 1, Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 4 To 19/2012-1531 ze dne 15. 3. 2012, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavnímu soudu byl dne 25.

2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí vrchního soudu, přičemž namítal porušení čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod.

Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu Krajského soudu v Brně sp. zn.

50 T 12/2008 bylo zjištěno, že stěžovatel byl rozsudkem krajského soudu č. j.

50 T 12/2008-971 ze dne 25.

2009 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci č. j.

4 To 39/2009-1170 ze dne 7.

12.

2009 uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst.

1, odst.

4 trestního zákona dílem dokonaného a dílem nedokonaného ve stádiu pokusu, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v délce trvání pěti let, peněžitý trest ve výměře 500.000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody v délce trvání jednoho roku a zákaz činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech po dobu sedmi let.

Dle § 226 písm. b) trestního řádu, byl stěžovatel zproštěn obžaloby pro skutek, v němž žalobní návrh spatřoval dílčí skutek pokračujícího trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst.

1, odst.

4 trestního zákona, dílem dokonaného a dílem ve stadiu pokusu.

Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j.

7 To 503/2010-1302 ze dne 9.

2010 jako zjevně neopodstatněné odmítnuto.

Stěžovatel dne 21. března 2011 podal u Krajského soudu v Brně návrh na povolení obnovy řízení, v němž jako nový důkaz předložil nové posouzení - odborné vyjádření Komory daňových poradců České republiky - R.

K. a J.

H., jehož úkolem bylo posoudit správnost závěrů dvou dříve vypracovaných posudků, a to společnosti AUDITIA s.r.o. a společnosti ZNALEX s.r.o, které dospěly k výrazně odlišným závěrům.

Ze závěrů odborného vyjádření vyplynulo, že se zpracovatelé jednoznačně přiklánějí k závěrům posudku vypracovaného znaleckým ústavem ZNALEX s.r.o, který pro stěžovatele vyzníval výrazně příznivěji.

V průběhu řízení o povolení obnovy stěžovatel předložil další důkaz, a to znalecký posudek znaleckého ústavu ECOJUR, spol. s r.o., jehož úkolem bylo opět ověřit správnost závěrů obou zmíněných posudků.

I ze závěrů tohoto znaleckého posudku dle stěžovatele vyplynulo, že se zpracovatelé jednoznačně přiklánějí k závěrům posudku vypracovaného znaleckým ústavem ZNALEX s.r.o.

O návrhu na povolení obnovy řízení Krajský soud v Brně rozhodl usnesením sp. zn.

50 T 12/2008 dne 12. ledna 2012 tak, že obnovu řízení povolil a zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci č.j.

4 To 39/2009-1170 ze dne 7.

12.

2009.

Ke stížnosti státního zástupce v neprospěch stěžovatele Vrchní soud v Olomouci návrh na povolení obnovy řízení napadeným usnesením zamítl.

Zamítavé stanovisko odůvodnil tak, že nový znalecký posudek "není novým důkazem ve smyslu § 278 odst.

1 trestního řádu, neboť nebylo při jeho zpracování vycházeno z celého spisového materiálu, čímž se jim (zpracovatelům) nedostalo všech relevantních informací vyplývajících ze zjištěné důkazní situace, aby bylo možné tento posudek považovat již principiálně za zcela vyčerpávající a zohledňující všechny zjištěné skutečnosti potřebné pro spolehlivé závěry o skutkovém ději".

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že i znalecký posudek může být novým důkazem opodstatňujícím povolení obnovy řízení, byť by se zabýval totožnou otázkou, pakliže by ve svém závěru dospěl k odlišným stanoviskům.

K tomu stěžovatel odkazuje na právní větu rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn.

II.

ÚS 2445/08 .

Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl.

83 Ústavy).

Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit jen tehdy, jestliže současně shledá porušení základního práva či svobody, protože základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu, ale také rámec interpretace a aplikace norem "jednoduchého" práva.

Svévole při aplikaci (např. nerespektováním kogentní normy) anebo interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý právní formalismus), pak znamenají porušení základního práva či svobody (např. nález

I. ÚS 558/01

, N 136/31 SbNU 205).

Účelem řízení o povolení obnovy původního řízení, které bylo skončeno pravomocným odsuzujícím rozhodnutím, je odstranění justičního omylu.

Veřejný zájem na správném, a proto i spravedlivém trestněprávním rozhodnutí stojí nad veřejným zájmem na právní jistotě, ztotožněné s pravomocným, a proto zásadně nenapadnutelným původním rozhodnutím.

Řízení o povolení obnovy v souladu s aprobací provedenou ústavním pořádkem prolamuje právní moc původního rozhodnutí, jakož i zákaz vedení opakovaného řízení pro týž skutek (čl.

40 odst.

5 Listiny, čl.

4 odst.

2 Protokolu č.

7 k Úmluvě).

Podle ustanovení § 278 odst.

1 tr. řádu se povolí obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo by uložený druh trestu byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu.

Relevantní jsou takové skutečnosti nebo důkazní prostředky, kterými jsou zpochybňovány usvědčující důkazy provedené v původním řízení.

Znalecký posudek, který obsahuje nové skutečnosti, anebo využívá nové vědecké metody, které vedou k jinému skutkovému závěru, je třeba považovat za vhodný důkazní prostředek.

Oproti tomu nelze považovat za skutečnosti soudu dříve neznámé ty, které nalézací soud v původním řízení nebral v úvahu, neboť je považoval za nepodstatné.

Názor nalézacího soudu ohledně relevance takových skutečností a důkazů nemůže být korigován v řízení o povolení obnovy řízení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24.

2009 sp. zn.

ÚS 2517/08 ).

V posuzované věci předložil stěžovatel jako tzv. nový důkaz odborné vyjádření Komory daňových poradců České republiky - R.

K. a J.

H., a znalecký posudek znaleckého ústavu ECOJUR, spol. s r.o, ze dne 20.

2011 (vypracován V.

S. a J.

B.), z nichž dovozoval, že by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve mít zásadní vliv na druh a výši trestu.

Z napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze vyplývá, že se neztotožnil se závěry soudu I. stupně.

Odborné vyjádření Komory daňových poradců ČR bylo dle něj vypracováno pouze na základě posudků ústavů AUDITIA, s.r.o., a ZNALEX, s.r.o., ovšem již bez informací z clého spisového materiálu a skutkových zjištění, které učinily soudy z provedených důkazů. (Toto odborné vyjádření vychází například z toho předpokladu, že společností Varmint, s.r.o., byla daň z přidané hodnoty z předmětných plnění odvedena na výstupu (č.l.

1372).

Provedenými důkazy bylo přitom spolehlivě prokázáno, že ve skutečnosti se tak nestalo).

Nelze tedy na základě takto izolovaných a kusých informací, ze kterých vycházelo toto odborné vyjádření, učinit závěr, že by se jednalo o nový důkaz, který by vnášel jiné světlo do důkazní situace a byl ve stavu jakkoli změnit závěry, které učinily soudy na základě spolehlivě zjištěného skutkového stavu, kdy naopak při znalosti celkové důkazní situace a kompletního spisového materiálu soudy jednoznačně uzavřely, že nelze vycházet ze závěrů znaleckého posudku ústavu ZNALEX, s.r.o.

V podstatě shodná je podle přesvědčení soudu situace i v případě nově předloženého znaleckého posudku ústavu ECOJUR, s.r.o., byť tento vycházel již z většího objemu vstupních údajů a listin, ovšem rozhodně nikoli z celého spisového materiálu.

Tato skutečnost se pak odrazila na některých nepřesnostech tohoto posudku, jak na ně poukazuje i státní zástupce ve své stížnosti.

Znalci vycházeli opět jen z omezeného objemu podkladů, kdy sami uvádějí, že vycházeli kromě jednotlivých účetních dokladů, dříve ve věci již zpracovaných posudků také z údajů ze soudního spisu, ovšem již nikoli z celého soudního spisu jako takového.

Tím pádem se jim opět nedostalo všech relevantních informací vyplývajících ze zjištěné důkazní situace, aby bylo možné tento posudek považovat již principiálně za zcela vyčerpávající a zohledňující všechny zjištěné skutečnosti potřebné pro spolehlivé závěry o skutkovém ději a nato navazující úvahy o právní kvalifikaci takovéhoto jednání.

I tento znalecký posudek v podstatě vychází z předpokladu, že společnost Varmint, s.r.o., na výstupu daň z přidané hodnoty státu odvedla a v případě, že se zdanitelné plnění neuskutečnilo, pak dospívá k závěru, že na této dani státu škoda nevznikla.

V této souvislosti je ovšem dle soudu třeba poukázat na to, že na dani z přidané hodnoty státu škoda nevznikla pouze s ohledem na důslednou práci finančního úřadu, který zahájil vytýkací řízení a zkrácenou daň následně doměřil a také proto bylo v této části jednání obžalovaného kvalifikováno jako dílem nedokonané jednání ve stadiu pokusu.

Podle soudu nelze zaměňovat výhradně účetní hledisko, jak je nastiňuje již zmiňovaný znalecký posudek, s trestněprávním hlediskem takovéhoto jednání.

Vrchní soud tedy zcela přisvědčil námitkám státního zástupce, který zdůraznil, jak je namístě nahlížet na tento znalecký posudek, a to v podstatě jako na posudek velice podobný posudku znaleckého ústavu ZNALEX, s.r.o., se kterým se již soudy spolehlivě vypořádaly v rámci meritorního rozhodnutí ve věci.

Odůvodnění stížnostního soudu vyhovuje požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudního rozhodnutí a nijak nevybočuje z judikatury vyšších soudů ani z judikatury Ústavního soudu.

Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti odkazuje na právní větu rozhodnutí sp. zn.

II.

ÚS 2445/08 , je třeba poznamenat, že právní větu rozhodnutí nelze brát zcela izolovaně od obsahu celého rozhodnutí, z něhož teprve vyplynou skutkové okolnosti a další podrobnosti dané věci.

V nálezu sp. zn.

II.

ÚS 2445/08 sice byla řešena problematika obnovy řízení v souvislosti s předloženým znaleckým posudkem, skutkově však šlo o zcela jiný případ, než je případ stěžovatele.

Jako nový důkaz byl předložen znalecký posudek soudního znalce z oboru silniční dopravy, z něhož vyplynuly diametrálně odlišné závěry o možném skutkovém ději dopravní nehody, než které pojaly do svého rozsudku obecné soudy, které v nalézacím řízení znalecký posudek neopatřily a vycházely tak pouze z důkazů (výslechů svědků), které mohly být ovlivněny mnoha subjektivními faktory.

Ve věci stěžovatele byly naopak již v nalézacím řízení zpracovány dva znalecké posudky, přičemž obecné soudy (včetně soudu dovolacího), se přiklonily k jednomu z nich, jež považovaly v dané věci za správný a své závěry ve svých rozhodnutích náležitě odůvodnily.

K námitce stěžovatele, že rozpory v závěrech znaleckého posudku společnosti AUDITIA spol. s r.o. a znaleckého posudku společnosti ZNALEX s.r.o. měly být již v původním řízení odstraněny revizním znaleckým posudkem, pak Ústavní soud podotýká, že i znalecký posudek podléhá procesu hodnocení důkazů podle § 2 odst.

6 trestního řádu.

Soud musí prověřit znalecký posudek, zda přihlédl ke všem relevantním skutečnostem, zda se jeho závěry opírají o řádně provedené důkazy a zda závěry posudku logicky vyplývají ze skutkových zjištění.

Pokud jsou ve věci vypracovány dva znalecké posudky, jejichž závěry se částečně liší, neznamená to automaticky, že je nutno přistoupit k vypracování třetího, revizního posudku.

Soud může v souladu se shora popsaným postupem oba posudky porovnat a řádně odůvodnit, ke kterému z nich a proč se přiklonil.

Této povinnosti soud v původním řízení dostál a řádně zdůvodnil, proč závěrům znaleckého posudku společnosti ZNALEX s.r.o. nepřisvědčil.

Jelikož Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecným soudům z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.

Stěžovatel prostřednictvím ústavní stížnosti, založené na polemice s rozhodnutími obecných soudů v rovině podústavní, staví Ústavní soud do role další instance v systému obecného soudnictví, která mu však, jak již bylo výše vyloženo, nepřísluší.

Za těchto okolností Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. listopadu 2012 Stanislav Balík předseda senátu