Detail rozhodnutí

I.ÚS 3307/12 #1

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2012:1.US.3307.12.1
Datum: 18. 12. 2012
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 3307/12 ze dne 18. 12. 2012

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl dne 18. prosince 2012 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Gütlera, soudců Pavla Holländera a Ivany Janů, ve věci navrhovatelky LUKOP spol. s r. o., IČ: 47904054, se sídlem Tasovice 309, 671 25 Tasovice, zastoupené JUDr. Ing. Zdeňkem Rajdou, advokátem se sídlem Příkop 4, 602 00 Brno, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. května 2012 č. j. 21 Co 124/2012-57, takto: Návrh se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelka napadla v záhlaví uvedené usnesení Krajského soudu v Brně s tvrzením, že jím došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv zakotvených v čl.

11, čl.

36 odst.

1 a čl.

37 odst.

2 Listiny základních práv a svobod.

Uvedeným rozhodnutím označený soud (I.) změnil usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 29. února 2012 č. j.

23 C 31/2011-46 tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a dále rozhodl, že (II.) žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení odvolacího.

Oproti soudu I. stupně, který předtím stěžovatelce náhradu nákladů řízení o vylučovací žalobě přisoudil, odůvodnil odvolací soud své rozhodnutí tak, že pokud došlo k zastavení excindačního řízení pro zpětvzetí návrhu stěžovatelky, tato nemá nárok na náhradu nákladů řízení v situaci, kdy došlo k vyškrtnutí příslušných věcí (pojatých posléze do stěžovatelkou podaného žalobního návrhu) ze soupisu movitých věcí exekutorem podle § 63 odst.

8 exekučního řádu, tj. na návrh a za souhlasu oprávněné, České pojišťovny a. s. (takto vedlejšího účastníka v řízení o ústavní stížnosti).

Odvolací soud v této souvislosti poukázal na to, že důvodnost podání návrhu je třeba posuzovat procesně, tudíž i v případě původně důvodně podaného návrhu stěžovatelkou je třeba v daném případě aplikovat § 150 o. s. ř. ve vztahu k § 146 odst.

2 o. s. ř.

To z toho důvodu, že soupis věcí provedl exekutor bez účasti oprávněné a nebylo doloženo, že by ještě před podáním žaloby stěžovatelka doklady o svém vlastnictví k předmětným věcem oprávněné doložila.

Pokud je tedy exekutor co do hodnověrnosti důkazní síly vyhodnotil způsobem, dle něhož vlastnictví stěžovatelky neprokazují, nelze klást oprávněné k tíži, že se s nimi seznámila až po podání žaloby, tj. po zahájení řízení o excindační žalobě.

Těmto závěrům stěžovatelka v ústavní stížnosti oponuje.

Poté, co zopakovala námitky obsažené ve svém vyjádření k odvolání, především konstatovala, že se oprávněný nemůže zbavit odpovědnosti za jednání soudního exekutora, jemuž předložila tytéž doklady, které později připojila jako důkazní materiál k podané žalobě.

Poukázala na nález sp. zn.

ÚS 303/12 a vyslovila přesvědčení, že dopadá i na její případ, pročež se domáhala, aby Ústavní soud napadené usnesení Krajského soudu v Brně nálezem zrušil.

Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

V nálezu sp. zn.

ÚS 303/12 , jehož se stěžovatelka dovolává, spočívalo výchozí specifikum daného případu v tom, že soudním exekutorem byl proveden soupis movitých věcí v bytě (tehdejší) stěžovatelky přesto, že prokazovala před provedením tohoto soupisu rozhodnutím orgánu veřejné moci, že povinný v tomto bytě nebydlí.

Záležitost stěžovatelky je oproti tomu z pohledu metody hledání právně významných shod a odlišností v relevantních bodech více připodobnitelnou k situaci, jež byla řešena nálezem sp. zn.

III.

ÚS 292/07 (dostupném na stránkách http://nalus.usoud.cz), vůči němuž se citovaný nález jakkoliv nevymezil.

To v tom směru a potud, že v něm Ústavní soud ve vztahu k posuzovanému subsumpčnímu rámci výslovně zaujal názor, dle něhož "lze ... uvažovat o vyloučení užití ustanovení § 150 o. s. ř. ve prospěch strany oprávněné ... v tom případě, jestliže osoba, jež tvrdí, že má právo k majetku nepřipouštějící výkon rozhodnutí, žádá po věřiteli, aby přikázal soudnímu exekutorovi věc ze soupisu vyloučit, přičemž svá tvrzení ohledně tohoto práva podepře důkazy, s nimiž osobu oprávněnou v dostatečné lhůtě před podáním vylučovací žaloby seznámí, a pro případ, že věřitel její požadavek odmítne, jí pak na základě týchž důkazů soud v řízení o tzv. excindační žalobě vyhoví." Imperativ judiciální korektnosti, tj. konzistentnosti a vnitřní bezrozpornosti (chronologicky se vyvíjející) rozhodovací praxe Ústavního soudu (kupř. usnesení sp. zn.

IV.

ÚS 3417/10 ) ústí nutně v tezi, dle níž je Ústavní soud v nyní posuzovaném případě ex constitutione povinen (čl.

1 odst.

1, čl.

89 odst.

2 ve spojení s čl.

88 Ústavy ČR) svůj přístup podložit pohledem své dřívější judikatury, tj. nálezem sp. zn.

III.

ÚS 292/07 , neboť později vydanému nálezu sp. zn.

ÚS 303/12 nepředcházel postup předpokládaný § 23 zákona č.

182/1993 Sb., jehož obsahem je právě výslovné zakotvení procedurálního mechanizmu, jejž zákon vyžaduje pro změnu judikatury Ústavního soudu, nebyly-li naplněny podmínky pro aplikaci metody odlišení.

V důsledku toho, že shora citované rozhodovací důvody obsažené v odůvodnění nálezu sp. zn.

III.

ÚS 292/07 jsou na případ stěžovatelky identicky aplikovatelné, Ústavní soud za této situace, vycházeje z naznačeného postulátu konzistentnosti a vnitřní bezrozpornosti své judikatury, ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl [§ 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. prosince 2012 Vojen Güttler předseda senátu Ústavního soudu