Detail rozhodnutí

I.ÚS 2539/12 #1

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2012:1.US.2539.12.1
Datum: 19. 7. 2012
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 2539/12 ze dne 19. 7. 2012

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Rychetským mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. P. Ch., bez právního zastoupení, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2012 sp. zn. 20 Nd 45/2012, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavnímu soudu byl dne 6. července 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2012 (20 Nd 45/2012-162), jímž bylo rozhodnuto, že soudci Vrchního soudu v Praze JUDr.

Milada Lukáčová, JUDr.

Eva Keményová, Mgr.

Iva Horáková, JUDr.

Hana Voclová, JUDr.

Stanislav Bernard, JUDr.

Milada Uhlířová a JUDr.

František Švantner nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování ve věci vedené u Vrchního soudu v Praze.

V řízení u Městského soudu v Praze ve věci vedené pod sp. zn.

58 Cm 55/2008 vznesl stěžovatel námitku podjatosti všech soudců Městského soudu v Praze a dále všech soudců Vrchního soudu v Praze, kterou opakuje v ústavní stížnosti, a odůvodnil ji poukazem na ustanovení § 14 odst.

1 o.s.ř. i čl.

1, čl.

2 odst.

1, 2, čl.

3 odst.

3, čl.

4, čl.

11 odst.

1, čl.

23, čl.

36 odst.

1, 2, 3, čl.

37 odst.

1, 2, čl.

38 odst.

2, čl.

39, čl.

40 odst.

3, Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl.

6 odst.

1, čl.

13, čl.

14, Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl.

3 Protokolu č.

V uvedeném řízení nebylo vyhověno návrhu stěžovatele, aby soud prohlásil soudce Vrchního soudu v Praze za vyloučené z projednávání a rozhodování ve věci prohlášení konkursu na jeho majetek.

Stěžovatel namítal, že v předchozím řízení byla porušena jeho ústavně garantovaná práva, když vady řízení nenapravil ani Nejvyšší soud, navrhl, aby Ústavní soud jeho návrhu vyhověl a napadené rozhodnutí zrušil.

Stěžovatel požádal o poskytnutí lhůty k odstranění vad podání nejméně 60 až 90 dnů.

Dříve, než se Ústavní soud začal zabývat věcnou stránkou návrhu, přezkoumal, zda návrh splňuje veškeré formální a obsahové náležitosti vyžadované zákonem č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž shledal, že tomu tak není.

Návrh trpěl závažnou formální vadou, která zároveň znemožňovala jakékoli hmotněprávní posouzení.

Stěžovatel nerespektoval ustanovení § 30 odst.

1 zákona o Ústavním soudu, jež ukládá fyzickým i právnickým osobám v řízení před Ústavním soudem povinné zastoupení advokátem.

Z provedeného lustra Ústavního soudu bylo zjištěno, že stěžovatel podal od roku 2002 Ústavnímu soudu celou řadu ústavních stížností; v mnoha řízeních o nich byl přitom již vícekrát a dostatečně poučen, jaké náležitosti zákon k podání řádné ústavní stížnosti vyžaduje (srov. např. poučení u ústavní stížnosti evidované pod sp. zn.

III ÚS 2292/08, posledně pod sp. zn.

IV.

ÚS 1591/12 a mnohé další, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

Součástí poučení byl pravidelně i návod, jak postupovat při odstraňování vad ústavní stížnosti.

Stěžovateli je tak z předchozích řízení známo, jaké náležitosti zákon o Ústavním soudu pro podání řádné ústavní stížnosti vyžaduje.

Bylo proto ve vlastním zájmu stěžovatele, aby podal ústavní stížnost splňující předpoklady stanovené zákonem o Ústavním soudu.

Ústavní soud ustáleně zastává názor, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném advokátním zastoupení dostávalo stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo ve srovnatelných případech předchozích.

Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat poučení, že se na Ústavní soud nelze s ústavní stížností obracet jinak, než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku dalšího poučení pro konkrétní řízení neefektivním a formalistickým.

Zákonná šedesátidenní lhůta stanovená zákonem o Ústavním soudu je plně dostačující pro podání kompletní a bezvadné ústavní stížnosti.

Její faktické prodlužování určováním dalších lhůt k jejímu doplňování či odstraňování vad by mělo být jen výjimečné, neboť jím je stěžovatel zvýhodňován oproti ostatním navrhovatelům, kteří své zákonné povinnosti podat bezvadnou ústavní stížnost v zákonem stanovené lhůtě dostáli.

Za dané situace lze tedy považovat za zcela neúčelné, aby Ústavní soud i v tomto řízení stěžovatele opětovně vyzýval k odstranění vad podání, neboť účelem výzvy a stanovení lhůty k odstranění vad podání podle ustanovení § 41 písm. b) zákona o Ústavním soudu je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách pro projednání věci před Ústavním soudem a nikoliv obcházení ustanovení § 72 odst.

3 zákona o Ústavním soudu.

Ústavní soud proto z důvodu nenaplnění podmínky povinného právního zastoupení advokátem návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst.

1 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. července 2012 Pavel Rychetský soudce zpravodaj