Detail rozhodnutí

IV.ÚS 646/11 #1

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2011:4.US.646.11.1
Datum: 23. 3. 2011
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 646/11 ze dne 23. 3. 2011

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl dne 23. března 2011 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudců Vlasty Formánkové a Pavla Holländera, o ústavní stížnosti stěžovatelky Modrá pyramida stavební spořitelna, a. s., se sídlem v Praze 2, Bělehradská 128/222, zastoupené JUDr. Ludmilou Pávkovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 58, proti usnesením Okresního soudu Praha-východ sp. zn. 7 C 209/2010 ze dne 31. 8. 2010 a Krajského soudu v Praze sp. zn. 21 Co 791/2010 ze dne 7. 12. 2010, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelka svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení práv zaručovaných čl.

2 odst.

3, čl.

36 odst.

1, čl.

37 odst.

3 a čl.

38 odst.

1 Listiny základních práv a svobod, v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů a domáhá se jejich zrušení.

Prvým z označených rozhodnutí vyslovil Okresní soud Praha-východ v řízení o žalobě stěžovatelky proti žalovanému J.

H. na zaplacení 1.037.453,95 Kč z titulu závazku ze smlouvy o úvěru svou místní nepříslušnost s tím, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Okresnímu soudu v Liberci jako soudu příslušnému.

Učinil tak poté, co s poukazem na ustanovení § 11 odst.

1, § 84, § 85 odst.

1 a § 89a o. s. ř., § 264 odst.

4 obchodního zákona a § 55 odst.

1 a § 56 odst.

1 občanského zákona posoudil dohodu účastníků, obsaženou ve smlouvě o úvěru, o místní příslušnosti soudu v obvodu sídla stěžovatele jako neplatnou podle ustanovení § 39 občanského zákona pro rozpor se zákonem (ustanovení § 55 odst.

1 a § 56 odst.

1 občanského zákona), neboť se jedná, z důvodů, které podrobně rozvedl i s odkazem na vyjmenovanou soudní judikaturu a směrnici Rady č.

93/13/EHS, o nepřiměřenou odchylku v neprospěch žalovaného spotřebitele, bytem v Liberci.

K odvolání stěžovatelky pak rozhodl Krajský soud v Praze, který napadeným rozhodnutím, rovněž podrobně zdůvodněným, usnesení soudu I. stupně jako věcně správné potvrdil.

V ústavní stížnosti směřující proti uvedeným rozhodnutím stěžovatel obsáhle polemizuje s uvedeným závěrem obecných soudů o neplatnosti prorogační doložky, přitom v zásadě uvádí obdobnou argumentaci jako v odvolání.

Obecné soudy podle něj bez hlubší analýzy konkrétní kauzy paušálně zhodnotily, že došlo ke zhoršení postavení žalovaného spotřebitele, když pouze konstatovaly rozdíly ve vzdálenosti doložkou určeného soudu pro stěžovatele a žalovaného.

V této souvislosti poukazuje na zvýšené náklady řízení, jež vzniknou v případě, že místně příslušným soudem bude Okresní soud v Liberci, čímž může dojít k výraznému znevýhodnění spotřebitele.

Tvrdí tak, že prorogační doložka je naopak ujednáním, které směřuje ke zlepšení postavení spotřebitelů, poukazuje i na to, že není výjimkou, že soudy považují prorogační doložky za platné.

Obecným soudům dále vytýká, že nebylo přihlédnuto k tomu, že žalovaný jako spotřebitel konal protiprávně, když nesplácí dlužnou částku řádně a včas, naopak snaha stěžovatele postupovat v souladu se smluvními ujednáními a nenavyšovat žalovanému náklady související se soudním řízením je napadenými rozhodnutími devalvována.

Dovolává se i judikatury Ústavního soudu a uvádí, že státní moc může do základních práv jednotlivce zasahovat pouze ve výjimečných případech a takový zásah musí vést v konkrétním případě k proporciálnímu omezení příslušného základního práva a to vždy s ohledem na okolnosti konkrétního případu a s ohledem na cíle, jichž má být takovým zásahem dosaženo, obecné soudy však bez přesvědčivého zdůvodnění privilegovaly žalovaného spotřebitele, když formalistickým a restriktivním způsobem vyloučily dohodu smluvních stran o prorogaci.

Z těchto a dalších v ústavní stížnosti dále rozvedených důvodů navrhl proto zrušení napadených rozhodnutí.

Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky Ústavní soud nezjistil.

V posuzované věci soud I. stupně i soud odvolací na základě svých zjištění a konkrétních okolností, jež Ústavní soud - s připomenutím své judikatury - nemůže sám přehodnocovat, ve svých rozhodnutích dostatečně rozvedly své úvahy opírající se i o rozhodovací praxi Evropského soudního dvora, vedoucí je k závěru o neplatnosti prorogační doložky, přičemž odvolací soud dostatečně reagoval na stěžovatelovy odvolací námitky, obdobné jako námitky ústavní stížnosti.

Opodstatněně také poukázal na to, že nelze přihlížet jen k finančním nákladům, ale třeba zohlednit i stránku časovou a zdůraznil, že není možno předjímat průběh soudního řízení a již vůbec ne jeho výsledek.

Na odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, jež nevykazují prvky libovůle, přitom nebylo zjištěno, že by jejich právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývalo (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn.

III.

ÚS 84/94 ), lze tak odkázat.

Zásah do práva na soudní ochranu stěžovatele tak Ústavní soud nezjistil, a proto z uvedených důvodů byla jeho ústavní stížnost podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. března 2011 Miloslav Výborný předseda senátu Ústavního soudu