Detail rozhodnutí

IV.ÚS 3663/10 #1

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2011:4.US.3663.10.1
Datum: 15. 3. 2011
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 3663/10 ze dne 15. 3. 2011

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl dne 15. března 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti Ing. K. H., zastoupeného JUDr. Antonínem Janákem, advokátem, AK se sídlem Matoušova 515/12, 150 00 Praha 5, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2010 čj. 39 Co 23/2010-143, výroku II., takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl.

4 odst.

4, čl.

36 odst.

1 a čl.

38 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení shora označeného rozhodnutí Městského soudu v Praze, jímž po zrušení rozsudku soudu prvého stupně a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení bylo nařízeno, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný samosoudce téhož soudu.

Stěžovatel stručně zrekapituloval dosavadní průběh a výsledky řízení, ve kterém Obvodní soud pro Prahu 6 opakovaně zamítl žalobu obchodní společnosti JARKA PLUS, spol. s r. o., proti žalovanému stěžovateli.

V pořadí druhý rozsudek Městský soud v Praze shora označeným usnesením zrušil s tím, že věc má projednat a rozhodnout jiný soudce.

Stěžovatel namítl, že rozhodnutí o změně soudce městský soud neodůvodnil, takže nelze zjistit, jaké konkrétní důvody vedly k naplnění zákonné dikce ustanovení § 221 odst.

2 o. s. ř.

S odkazem na právní závěry vyplývající z nálezu sp. zn.

IV.ÚS 956/09 stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že citované ustanovení nemělo být v jeho věci vůbec aplikováno, neboť pokud lze vysledovat z odůvodnění usnesení městského soudu, důvodem ke změně soudce mělo být nedodržení závazného právního názoru obvodním soudem.

Podle stěžovatele však městský soud nevyjádřil v předchozím zrušovacím usnesení žádný závazný právní názor, ale dal obvodnímu soudu pokyn jak postupovat v dalším řízení (poučit žalobkyni podle § 118a o. s. ř., doplnit dokazování a následně rozhodnout).

Tyto procesní pokyny obvodní soud dodržel a svůj právní závěr vyjádřil v rozsudku, kterým žalobu zamítl.

Šlo tedy o výraz nezávislého soudního rozhodování, který, pokud ho odvolací soud nesdílel, nebyl důvodem pro změnu soudce.

Stěžovatel ponechal na úvaze Ústavního soudu, jak rozhodne o náhradě nákladů.

S ohledem na svoje majetkové a osobní poměry však navrhl, aby, nebude-li jeho ústavní stížnost odmítnuta, Ústavní soud rozhodl podle ustanovení § 62 odst.

4 zákona č.

182/1993 Sb., Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), že náklady jeho právního zastoupení ve výši 2 700 Kč uhradil stát.

Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn.

27 C 187/2004, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, že rozsudkem ze dne 23.

2007 čj.

27 C 187/2004-67 ve znění opravného usnesení ze dne 23.

2007 obvodní soud po provedeném dokazování zamítl žalobu o zaplacení částky 5 500 000 Kč z titulu odstoupení žalobkyně od kupní smlouvy uzavřené se stěžovatelem, který byl v době uzavření smlouvy správcem konkurzní podstaty úpadce obchodní společnosti GLASS-ART CZ, s. r. o.

Obvodní soud dospěl k závěru, že po zrušení konkurzu na majetek úpadce přešla pohledávka žalobkyně na společnost GLASS-ART CZ, a žalovaný stěžovatel tak ztratil věcnou pasivní legitimaci.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze usnesením ze dne 9.

2008 čj.

39 Co 248/2007-89 rozsudek obvodního soudu zrušil.

Uvedl, že pasivní legitimace žalovaného není vázána na funkci správce konkurzní podstaty, a upozornil, že v průběhu odvolacího řízení žalobkyně změnila právní důvod uplatněného nároku a požadovala plnění z titulu náhrady škody, což je postup, který není za okolností daného případu vyloučen.

Obvodní soud v pokračujícím řízení připustil změnu žaloby, po poučení právního zástupce žalobkyně podle § 118a odst.

1, 3 doplnil dokazování a poté (po poučení podle § 119a o. s. ř.) žalobu rozsudkem ze dne 13.

2008 čj.

27 C 187/2004-111 zamítl s tím, že žalovaná i přes poučení nebyla schopna uvést, jaké právní povinnosti žalovaný porušil, a dále dovodil, že nárok na náhradu škody je promlčený, neboť žalobkyně skutek vymezila ke dni 4.

12.

2001, avšak nárok poprvé vznesla až v doplnění odvolání 13.

2007.

K odvolání žalobkyně Městský soud ústavní stížností označeným usnesením rozsudek obvodního soudu zrušil, věc vrátil soudu k dalšímu řízení (výrok I.) a nařídil, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný samosoudce téhož soudu (výrok II.).

Městský soud nepovažoval závěr o zamítnutí žaloby pro promlčení za správný, neboť dle jeho názoru pouhá změna v právní kvalifikaci skutku nemohla představovat změnu žaloby, a proto byla-li žaloba podaná dne 16.

2003, bylo třeba vycházet při hodnocení promlčení z tohoto data.

Městský soud vytkl obvodnímu soudu, že se žalobou věcně nezabýval, a nedodržel tak jeho závazný právní názor; vzhledem k tomu, že soudce, který věc rozhodoval v prvním stupni, se opakovaně dopustil závažných procesních pochybení a odchýlil se od prezentovaných závěrů odvolacího soudu, nařídil, aby věc projednal a rozhodl jiný samosoudce.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.

Z argumentace stěžovatele je zřejmý jeho nesouhlas s aplikací a interpretací § 221 odst.

2 o. s. ř., které je procesním ustanovením umožňujícím odvolacímu soudu, aby za stanovených podmínek nařídil, aby věc projednal a rozhodl jiný senát či samosoudce nalézacího soudu.

Ústavní soud v této souvislosti považuje za potřebné obecně připomenout, že právo činit výklad podústavního práva a aplikovat jeho normy zásadně přísluší obecnému soudu.

Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva Ústavní soud hodnotí jako protiústavní, pokud jde o porušení některé z norem jednoduchého práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus).

O žádný z uvedených případů se však v dané věci nejednalo.

Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 je zřejmé, že odvolací soud korigoval právní závěry nalézacího soudu opakovaně, poprvé při posouzení pasivní legitimace žalovaného stěžovatele a podruhé při hodnocení změny žaloby.

Stran pasivní věcné legitimace dal odvolací soud ve svém usnesení z ledna 2008 najevo, že je u žalovaného stěžovatele dána, neboť není vázána na funkci správce konkurzní podstaty, a tímto názorem zavázal nalézací soud v dalším řízení.

Obvodní soud poté znovu žalobu zamítl (z důvodu promlčení nároku), to však dle názoru odvolacího soudu opět nesprávně, neboť návrh žalobkyně učiněný v odvolacím řízení nebyl změnou žaloby, ale pouhou změnou v právní kvalifikaci skutku.

V nálezu ze dne 22.

10.

2009, sp. zn.

IV.ÚS 956/09 (dostupný v el. podobě na http://nalus.usoud.cz), na který stěžovatel odkázal, Ústavní soud vyložil, že významem ustanovení § 221 odst.

2 o. s. ř. jako celku je především "odblokovat" řízení zatížené neschopností soudu prvního stupně uzavřít věc zákonným způsobem, zejména je-li vysoce pravděpodobné, že v případě ponechání věci současnému soudci tento nebude schopen ukončit řízení způsobem, jenž by mohl odvolací soud aprobovat.

V citovaném nálezu dal najevo, že jedná-li se o přezkum prvního ve věci vydaného rozsudku, kdy ještě nebylo soudu prvního stupně poskytnuto vodítko, a to i pokud jde o procesní otázky, měl by se soud přiklonit k ústavně garantované stabilitě obsazení soudu (srov. odst.

32.), a dotkl se i projednání věci v přiměřené lhůtě - půl roku po podání žaloby (srov. odst.

35.).

Stěžovatelova věc se tak výrazně odlišuje tím, že řízení bylo zahájeno žalobou podanou v květnu 2003 a nebylo ukončeno z důvodu opakovaných pochybení nalézacího soudu.

Ústavní soud má za to, že pokud Městský soud v Praze opřel svůj závěr o nedodržení závazného právního názoru nalézacím soudem a o existenci závažných vad v řízení o konkrétní zjištění a přiměřeně ho odůvodnil, pak aplikaci ustanovení § 221 odst.

2 o. s. ř. nelze považovat za libovůli v rozhodování soudu, jak tvrdil stěžovatel.

Posouzení existence vady řízení a významu její závažnosti pro pokračování v dalším řízení je právním vyhodnocením určité skutečnosti, kterou provádí obecný soud, a i při respektování požadavku restriktivního výkladu kompetence odvolacího soudu k odnětí věci původně určenému soudci lze mít za to, že aplikaci citovaného ustanovení lze v projednávané věci akceptovat.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

K nákladům řízení před Ústavním soudem je třeba uvést, že si je podle ustanovení § 62 odst.

3 zákona o Ústavním soudu hradí účastník.

Podle § 62 odst.

4 citovaného zákona může Ústavní soud v odůvodněných případech podle výsledků řízení uložit účastníku nebo vedlejšímu účastníku řízení, aby jinému účastníku řízení zcela nebo zčásti nahradil jeho náklady řízení, náhradu nákladů zastoupení státem upravuje ustanovení § 83 citovaného zákona.

K aplikaci ustanovení § 62 odst.

4 Ústavní soud neshledal s ohledem na výsledek řízení prostor; nadto k uložení povinnosti náhrady nákladů řízení přikračuje toliko ve zcela mimořádných a výjimečných případech; náhradu nákladů zastoupení podle ustanovení § 83 lze přiznat pouze v případě, že ústavní stížnost nebyla odmítnuta, což se však v projednávané věci stalo.

Ústavní soud proto návrhu nevyhověl a odmítl ho podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 15. března 2011 Michaela Židlická, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu