Detail rozhodnutí

IV.ÚS 1415/07 #1

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2011:4.US.1415.07.1
Datum: 18. 5. 2011
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 1415/07 ze dne 18. 5. 2011

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného, v právní věci stěžovatele T. H., právně zastoupeného Mgr. Annou Větrovskou, advokátkou se sídlem Štěpánská 630/57, Praha 1, o ústavní stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2007 č. j. 16 Co 604/2005-129, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavnímu soudu byl dne 4.

2007 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 12.

2007 č. j.

16 Co 604/2005-129, jímž byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") ze dne 17.

10.

2002 č. j.

15 C 184/2000-73 ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky navzájem tak, že stěžovateli se nepřiznává náhrada nákladů řízení v rozsahu 500,- Kč (z celkových 1000,- Kč přiznaných rozsudkem obvodního soudu), a ve výroku o náhradě nákladů státu tak, že stěžovatel, jakož i žalovaná H.

T., jsou povinni zaplatit České republice každý 7.736,50 Kč.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že postupem městského soudu v předmětném řízení bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl.

6 odst.

1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i právo na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu čl.

38 odst.

2 Listiny.

Neoprávněný zásah do svých ústavně zaručených práv spatřoval stěžovatel, stručně řečeno, v tom, že městský soud nerozhodl o jeho žádosti o osvobození od soudních poplatků, k jejímuž zaslání stěžovatele sám vyzval, a v odůvodnění svého rozhodnutí zcela v rozporu s obsahem spisu uvedl, že žádný z účastníků řízení neučinil úkon, který by mohl mít na rozhodnutí o nákladech řízení vliv.

Stěžovatel také podotkl, že městský soud rozhodl o náhradě nákladů řízení, pokud šlo o žalovanou H.

T., duplicitně, neboť tato otázka již byla pravomocně vyřešena usnesením téhož soudu ze dne 28.

2003 č. j.

19 Co 69/2003-82.

Ve vztahu k právu na projednání věci v přiměřené lhůtě stěžovatel poukázal na celkovou délku řízení před obecnými soudy a na průtahy, které při rozhodování městského soudu dle jeho názoru vznikly.

IIa.

Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadeného rozhodnutí.

Ústavní soud si za tímto účelem vyžádal vyjádření účastníka řízení a spis obvodního soudu sp. zn.

15 C 184/2000.

Městský soud ve svém vyjádření konstatoval, že nemá k dispozici příslušný spisový materiál, ponechává proto na Ústavním soudu, aby po vyžádání soudního spisu posoudil, zda jsou námitky obsažené v ústavní stížnosti důvodné.

V obecné rovině městský soud odkázal na judikaturu Ústavního soudu, týkající se problematiky nákladů řízení.

K námitce, že bylo duplicitně rozhodováno o povinnosti žalované H.

T. hradit náklady státu, městský soud podotkl, že stěžovatel nebyl v tomto rozsahu k podání ústavní stížnosti subjektivně legitimován.

Pokud jde o délku odvolacího řízení, tato byla zapříčiněna obtížným šetřením stran pobytu žalovaných, přičemž stěžovatel sám k rychlejšímu objasnění těchto skutečností nijak nepřispěl.

Městský soud tedy navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako nedůvodnou a případně i jako nepřípustnou odmítl.

Na vyjádření účastníka řízení reagoval stěžovatel replikou, v níž setrval na svých námitkách obsažených v ústavní stížnosti.

Pokud šlo o výrok týkající se žalované H.

T., stěžovatel uvedl, že tím toliko mínil demonstrovat, jak malou pozornost městský soud celé věci věnoval.

Šetření pobytu žalovaných bylo, vzhledem k tomu, že u nich již městský soud o nákladech řízení rozhodl, zcela nadbytečné.

Městský soud ostatně stěžovatele k žádné spolupráci nevyzval.

Stěžovatel i účastník řízení souhlasili s upuštěním od ústního jednání ve smyslu § 44 odst.

2 zákona o Ústavním soudu.

IIb.

Ze spisu obvodního soudu 15 C 184/2000 Ústavní soud zjistil, že dne 23.

2000 bylo u tohoto soudu k návrhu stěžovatele zahájeno řízení o popření otcovství k nezletilé H.

Rozsudkem obvodního soudu ze dne 17.

10.

2002 č. j.

15 C 184/2000-73 bylo určeno, že stěžovatel není otcem dítěte a žalované H.

T., matce nezletilé, byla uložena povinnost uhradit stěžovateli náklady řízení ve výši 1.000,- Kč a České republice náklady znalečného ve výši 15.473,- Kč.

Žalovaná se proti výrokům o nákladech řízení odvolala, přičemž argumentovala tím, že znalecký posudek pouze prokázal shodná tvrzení obou účastníků, a proto nejsou dány důvody k tomu, aby hradila náklady řízení v plné výši.

Městský soud svým usnesením ze dne 28.

2003 č. j.

19 Co 69/2003-82 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že stěžovateli přiznal pouze polovinu nákladů řízení ve výši 500,- Kč, a dále tak, že zavázal žalovanou i stěžovatele k úhradě nákladů státu rovným dílem, každého ve výši 7.736,50 Kč.

Městský soud odůvodnil své rozhodnutí přiznat stěžovateli náhradu nákladů řízení v poloviční výši konkrétními okolnostmi sporu, a to zejména přístupem obou účastníků k manželství, na jehož základě shledal důvod pro aplikaci § 150 zákona č.

99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád").

Výrok obvodního soudu o náhradě nákladů státu ve smyslu § 148 odst.

1 občanského soudního řádu byl změněn s ohledem na výsledek řízení, jenž odpovídal shodnému přístupu obou účastníků k uzavření manželství a procesním stanoviskům stran k žalobě.

Toto rozhodnutí napadl stěžovatel ústavní stížností, na jejímž základě Ústavní soud nálezem sp. zn.

II.

ÚS 322/03 ze dne 12.

10.

2005 rozhodnutí městského soudu v části, týkající se osoby stěžovatele, zrušil, když odvolacímu soudu vytkl, že své rozhodnutí založil v podstatné části na úvaze o formální povaze manželství mezi stěžovatelem a žalovanou, což bylo ve světle předchozího průběhu řízení nutno hodnotit jako "překvapivý" postup.

O dalších námitkách stěžovatele, a to zejména o námitce, že městský soud u stěžovatele nezkoumal existenci předpokladů pro osvobození od soudních poplatků, jak mu to ukládá ustanovení § 148 odst.

1 občanského soudního řádu, již Ústavní soud nerozhodoval, neboť stěžovatel mohl tento argument uplatnit v řízení před obecnými soudy, které bylo nálezem Ústavního soudu opětovně otevřeno.

Městský soud poté v řízení pokračoval tak, že dne 4.

2006 vyzval stěžovatele k vyplnění potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech, neboť dle názoru tohoto soudu vyplýval z ústavní stížnosti úmysl stěžovatele žádat o osvobození od soudních poplatků.

Stěžovatel příslušný formulář vyplnil a doručil jej soudu dne 11.

2006.

Nato byl městským soudem poučen, že o osvobození od soudních poplatků je třeba výslovně požádat, pouhé zaslání formuláře v tomto ohledu nedostačuje.

Stěžovatel tedy přípisem doručeným soudu dne 8.

2006 sdělil, že v návaznosti na již předložené potvrzení žádá o osvobození od soudních poplatků.

Městský soud usnesením ze dne 12.

2007 č. j.

16 Co 604/2005-129 rozhodl o nákladech řízení shodně jako v předchozím případě, tzn. uložil stěžovateli hradit polovinu nákladů státu a přiznal mu vůči žalované právo na polovinu nákladů řízení.

Z odůvodnění tohoto rozhodnutí vyplynulo, že městský soud již nehodnotil charakter soužití stěžovatele a žalované, nýbrž vyšel z toho, že oba účastníci řízení shodně tvrdili, že stěžovatel není otcem dítěte.

Z hlediska výsledku řízení, kdy se tvrzení obou účastníků ukázalo pravdivým, se pak městskému soudu jevilo jako spravedlivé, aby se stěžovatel i žalovaná podíleli na úhradě nákladů řízení rovným dílem.

O žádosti stěžovatele o osvobození od soudních poplatků se městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí nezmínil.

III.

Ústavní soud následně napadené rozhodnutí městského soudu přezkoumal, přičemž shledal, že ústavní stížnost není důvodná. Ústavní soud již v minulosti mnohokrát judikoval, že způsobilost porušit základní práva a svobody je třeba posuzovat rovněž materiálně v kontextu aktuálních sociálních a ekonomických poměrů ve společnosti (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2538/09 , dostupné na http://nalus.usoud.cz). Z toho je pak dále odvozen závěr, že v případech týkajících se tzv. bagatelních věcí, tj. věcí, u nichž peněžité plnění nepřevyšuje určitou částku (§ 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů), je ústavní stížnost téměř vždy zjevně neopodstatněná, s výjimkou zcela extrémních vybočení, znamenajících podstatný zásah do základního práva stěžovatele (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04 ,

IV. ÚS 2444/09

II. ÚS 597/10

a další, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz). Vzhledem k částce, o níž bylo obecnými soudy v nyní projednávané věci rozhodováno, ve spojení se skutečností, že předmětem ústavní stížnosti byl toliko výrok o nákladech řízení, tedy otázka z hlediska řízení před obecnými soudy jednoznačně podružná, je pak z materiálního hlediska zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele v podstatě vyloučen. Jinými slovy řečeno, i v případě, že by Ústavní soud shledal námitky stěžovatele důvodnými co do aplikace "jednoduchého" práva, nemohl by jim přisvědčit v rovině ústavněprávní, neboť tvrzený zásah nedosahoval intenzity potřebné pro konstatování porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny či práva vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Co se týče tvrzených průtahů v řízení, těmito se Ústavní soud meritorně nezabýval, neboť námitka již odeznělých průtahů, tzn. průtahů, které již v době rozhodování Ústavního soudu netrvají, by mohla být relevantní toliko z hlediska případné odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění zákona č. 160/2006 Sb. (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 391/07 , publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 46, nález č. 122, str. 151). Jestliže stěžovatel doposud nevyčerpal možnost žaloby dle uvedeného právního předpisu, bylo by rozhodování Ústavního soudu o této otázce předčasné (srov. též usnesení Ústavního soudu

II. ÚS 1207/10

, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. května 2011 Michaela Židlická, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu