Detail rozhodnutí

IV.ÚS 140/11 #1

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2011:4.US.140.11.1
Datum: 14. 3. 2011
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 140/11 ze dne 14. 3. 2011

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele Hlavního města Prahy, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, zastoupeného JUDr. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou advokátní kanceláře se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 18, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 1619/2009-81 ze dne 26. října 2010 a proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 13 Co 265/2008-59 ze dne 1. října 2008 takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení svého práva na spravedlivý proces vyplývajícího z čl.

36, čl.

37 a čl.

38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na porušení čl.

95 odst.

1 a čl.

96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.

Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem č. j.

5 C 170/2007-41 ze dne 14. února 2008 zamítl žalobu, kterou se žalobci ing.

S. a I.

S. (dále jen "žalobci") domáhali určení, že výpověď z nájmu bytu č.

14 o velikosti 1+1 s přísl. nacházejícího se v 6. podlaží domu č. p.

1035, na adrese Praha 5, Voskovcova 22, k. ú.

Hlubočepy (dále jen "byt"), která je datována dnem 17. ledna 2007 a kterou dal z důvodu naplnění podmínek dle ust. § 711 odst.

2 písm. c) a dle ust. § 711 odst.

2 písm. d) občanského zákoníku stěžovatel žalobcům, je neplatná a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.

K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem č. j.

13 Co 265/2008-59 ze dne 1. října 2008 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se určuje, že výpověď z nájmu bytu, kterou dal stěžovatel žalobcům, je neplatná a uložil stěžovateli zaplatit žalobcům náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně v částce 10.900,- Kč a před odvolacím soudem v částce 9.400,- Kč.

Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud č. j.

26 Cdo 1619/2009-81 ze dne 26. října 2010 zamítl, uložil stěžovateli zaplatit žalobci V.

S. náhradu nákladů dovolacího řízení v částce 3.300,- Kč a ve vztahu mezi žalobkyní I.

S. a stěžovatelem nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stěžovatel předně namítá, že Nejvyšší soud se v napadeném rozsudku (stěžovatel má zřejmě na mysli v záhlaví citované usnesení Nejvyššího soudu) podrobně zabývá úpravou obsaženou v zákoně č.

418/1990 Sb., o hlavním městě Praze, ve spojení s úpravou obsaženou v zákoně č.

367/1990 Sb., o obcích, na danou věc však dopadá nová komplexní úprava obsažená v zák. č.

131/2000 Sb., o hlavním městě Praze.

Nejvyšší soud se však touto úpravou podrobně nezabýval a je tedy zřejmé, že Nejvyšší soud věc nesprávně právně posoudil, když i odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu dopadají na úpravu dřívější.

Další námitky a argumenty stěžovatele pak směřují proti závěru Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, dle kterého Rada hlavního města Prahy není oprávněna delegovat svoji pravomoc rozhodovat o dání výpovědi z nájmu bytu na bytový odbor Magistrátu hlavního města Prahy a že výpověď z nájmu bytu, kterou dala stěžovatelka žalovaným, aniž by o ní bylo rozhodnuto Radou hlavního města Prahy, je neplatná.

Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl.

81 a čl.

91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů.

Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl.

83, čl.

87 odst.

1 písm. d) Ústavy].

Postup v soudním řízení včetně interpretace aplikovaných právních předpisů je záležitostí obecných soudů.

Ústavní soud zásadně není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a může tak činit pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel.

Jak totiž Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, na které obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva.

Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody" (viz nález Ústavního soudu sp. zn.

III.

ÚS 269/99 , Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv.

17).

O takový případ se však v projednávané věci nejedná.

Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas a polemika stěžovatele se závěry Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze stran interpretace zák. č.

131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, přičemž v ústavní stížnosti absentuje ústavněprávní argumentace.

Ústavní soud konstatuje, že interpretace aplikovaných ustanovení zák. č.

131/2000 Sb., o hlavním městě Praze provedená ve věci rozhodujícími soudy je logická, řádně odůvodněná a podle náhledu Ústavního soudu se nenachází ani v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.

Ústavní soud ji považuje za ústavně konformní projev nezávislého soudního rozhodování a nemá tedy obecným soudům co vytknout.

Ačkoli tato interpretace vychází z judikatury vztahující se k dřívější právní úpravě obsažené v zákoně č.

418/1990 Sb., o hlavním městě Praze a v zákoně č.

367/1990 Sb., o obcích, ztotožňuje se Ústavní soud se závěrem Nejvyššího soudu i Městského soudu v Praze, že z této judikatury lze vycházet i za stávající právní úpravy obsažené zák. č.

131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, neboť z hlediska předmětné problematiky byla v nové úpravě ve své podstatě převzata úprava dřívější.

Ústavní soud tak uzavírá, že žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele neshledal, a proto mu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. března 2011 Michaela Židlická v.r. předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu