Detail rozhodnutí

IV.ÚS 113/11 #1

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2011:4.US.113.11.1
Datum: 30. 5. 2011
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 113/11 ze dne 30. 5. 2011

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelů 1/ J. V. a 2/ Invest Košíře, spol. s r. o., se sídlem Praha 10, Košická 63/30, obou zastoupených Mgr. Davidem Michalem, advokátem se sídlem Praha 5, Radlická 28, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 26. února 2008 č. j. 11 C 118/2007-69, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. prosince 2008 č. j. 24 Co 173/2008-87 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. října 2010 č. j. 28 Cdo 2285/2009-108, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena 11. ledna 2011, se stěžovatelé domáhali podle zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení rozsudků soudů prvního a druhého stupně s tvrzením, že napadenými rozhodnutími byla porušena jejich základní práva zaručená čl.

2 odst.

3 a čl.

90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), a čl.

2 odst.

2, čl.

11 odst.

1 a čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Stěžovatelé spojili ústavní stížnost s žádostí o náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem.

Z předložené ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn.

11 C 118/2007 (dále jen "soudní spis") Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé se žalobou podanou dne 2. března 2007 domáhali, aby bylo rozhodnutím soudu změněno rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu z 1. listopadu 2006 č. j.

PÚ 3153/06 tak, "že se povoluje obnova řízení vedeného u Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Praha pod sp. zn.

PÚ 6929/92".

Stěžovatelé poukazovali na to, že pozemek parc. č.

1514/1 (o výměře 22 193 m2) v katastrálním území Košíře (obec hl. m.

Praha) nabyl první stěžovatel ve veřejné dražbě ke dni příklepu 21. listopadu 2005.

Stalo se tak tedy před tím, než došlo k vydání rozhodnutí Pozemkového úřadu Praha ze dne 7. dubna 2006 č. j.

PÚ 6929/92, jímž bylo určeno, že PhDr.

P., Ing. arch.

P. a E.

T. jsou vlastníky předmětného pozemku.

První stěžovatel následně uvedený pozemek převedl darovací smlouvou ze dne 19. dubna 2006 na druhého stěžovatele.

Stěžovatelé měli za to, pokud došlo k dražbě ještě před rozhodnutím pozemkového úřadu o jeho vydáním restituentům, rozhodl tak správní úřad bez účasti prvního stěžovatele, který jako vlastník nemovitosti byl zbaven možnosti podání opravných prostředků a byl proto dán důvod pro obnovu řízení, neboť vyšly najevo dosud neznámé skutečnosti nebo důkazy, které nemohly být v řízení před pozemkovým úřadem o restitučním nároku oprávněných osob podle zákona č.

229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě") uplatněny.

Žádosti o obnovu řízení nebylo vyhověno a nebylo vyhověno ani podanému odvolání s odůvodněním, že zákon č.

500/2004 Sb., správní řád, umožňuje podat návrh na obnovu řízení pouze účastníku pravomocně skončeného řízení (§ 100 správního řádu).

Stěžovatelé proto napadli rozhodnutí, kterými nebyla obnova řízení povolena žalobou podle § 244 a násl. o. s. ř.

Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 26. února 2008 č. j.

11 C 118/2007-69 žalobu zamítl.

K odvolání stěžovatelů Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. prosince 2008 č. j.

24 Co 173/2008-87 rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil s tím, že okruh účastníků o restitučních nárocích je taxativně vymezen v ustanovení § 9 odst.

8 zákona o půdě.

Stěžovatelé napadli rozsudek odvolacího soudu dovoláním.

Nejvyšší soud usnesením ze dne 7. října 2010 č. j.

28 Cdo 2285/2009-108 dovolání z důvodu jeho nepřípustnosti odmítl.

Ústavní soud sice konstatuje, že stěžovatelé v petitu ústavní stížnosti usnesení dovolacího soudu výslovně nenapadli, v odůvodnění ústavní stížnosti je však uvedli.

Proto Ústavní soud reflektoval celý obsah ústavní stížnosti, tedy interpretoval ústavní stížnost tak, že se napadá i usnesení dovolacího soudu (srov. § 73 odst.

3 zákona o Ústavním soudu).

Stěžovatelé pochybení soudů spatřovali zejména v nesprávném a ve formalistickém posouzení otázky, zda první stěžovatel byl účastníkem řízení před pozemkovým úřadem dle ustanovení § 9 odst.

8 zákona o půdě.

Stěžovatelé tvrdili, že citované ustanovení nabylo účinnosti teprve od 1. července 1993, nebylo možné je aplikovat v řízení zahájeném před tímto datem, tj. ani v dotčeném řízení před pozemkovým úřadem vedeném pod sp. zn.

PÚ 6929/92, které bylo zahájeno v roce 1992.

Dle názoru stěžovatelů bylo třeba ve věci aplikovat ustanovení § 14 zákona č.

71/1967 Sb., správní řád a soudy tak měly podle názoru stěžovatelů prvnímu stěžovateli účastenství v restitučním řízení přiznat.

Výklad provedený odvolacím soudem, že účastníkem daného řízení vedle oprávněné a povinné osoby a pozemkového fondu není osoba, které svědčí vlastnické právo k nemovitosti, o jejíž vydání v řízení jde, není podle tvrzení stěžovatelů ústavně konformní.

Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů a po zvážení všech okolností případu konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl.

83 Ústavy).

Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.

Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.

Ústavní soud může dále posoudit, zda napadená rozhodnutí byla náležitě a srozumitelně odůvodněna a zda zjevně nejsou výsledkem libovůle ze strany soudu.

Argumenty, které stěžovatelé v ústavní stížnosti uplatnili, nevedou k závěru, že by k zásahu do práv, jichž se dovolávali došlo.

Ústavní soud konstatuje, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí velmi podrobně zabývaly a jejich vydaná rozhodnutí jsou pak logickým, přezkoumatelným a ústavně konformním způsobem odůvodněna, přičemž argumentace stěžovatelů při polemice s učiněnými právními závěry nepřekročila rámec podústavního práva.

Jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací při rozhodování o žalobě stěžovatelů nepochybily, pokud dovodily, že povinnou osobou je ve smyslu ustanovení § 5 odst.

1 zákona o půdě stát nebo právnické osoby, které ke dni účinnosti tohoto zákona (tj. ke dni 24. června 1991) nemovitost drží (s uvedenými výjimkami) a proto prvního stěžovatele nepovažovaly za účastníka (restitučního) řízení, a tudíž za osobu neoprávněnou k podání návrhu na obnovu řízení.

Stanovisko ve věci rozhodujících soudů k interpretaci vztahu mezi ustanovením § 9 odst.

8 zákona o půdě představující specifickou definici okruhu účastníků řízení a § 14 zákona č.

71/1967 Sb. bylo zcela v souladu i s dosavadní již ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. prosince 2010 sp. zn.

21 Cdo 1405/2009 a ze dne 3. února 2010 sp. zn.

28 Cdo 4910/2009), od níž neměl čtvrtý senát Ústavního soudu důvod se jakkoliv odchýlit.

Nejvyšší soud pak v odůvodnění svého odmítavého usnesení pak již jen učinil přesvědčivý závěr, že odvolací soud neřešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem (ale ani s procesním právem), nebo právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.

Proto dovolání jako nepřípustné odmítl.

Ústavní soud pro úplnost uvádí, že se posouzením kolizních právních názorů týkajících se vztahu § 9 odst.

8 zákona o půdě a § 14 zákona č.

71/1967 Sb., při určování okruhu účastníků restitučního řízení podle zákona o půdě již dříve zabýval a ve své rozhodovací praxi opakovaně konstatoval, že ustanovení § 9 odst.

8 zákona o půdě je ustanovením speciální povahy, které vymezuje účastenství v řízení odlišně od obecné úpravy v zákoně č.

71/1967 Sb. (srov. usnesení ze dne 23. listopadu 2009 sp. zn.

IV.

ÚS 2173/09 in http://nalus.usoud.cz).

Pokud stěžovatelé nesouhlasí se závěry, které ve věci rozhodující soudy v řízení vyvodily, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod.

Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl.

81 a čl.

82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení namítaných základních práv stěžovatelů zaručených ústavním pořádkem České republiky.

Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Pokud jde o požadavek stěžovatelů, aby jim bylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem, Ústavní soud konstatuje že neshledal podmínky pro postup podle § 62 odst.

4 zákona o Ústavním soudu, proto návrhu nevyhověl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst.

3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 30. května 2011 Michaela Židlická v.r. předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu