Detail rozhodnutí

III.ÚS 3043/10 #1

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2011:3.US.3043.10.1
Datum: 20. 1. 2011
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu III.ÚS 3043/10 ze dne 20. 1. 2011 N 3/60 SbNU 25 Povinnost soudu posuzovat podání účastníků podle obsahu

Česká republika

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila - ze dne 20. ledna 2011 sp. zn. III. ÚS 3043/10 ve věci ústavní stížnosti PhDr. H. P. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2010 č. j. 15 Co 188/2010-122, kterým bylo změněno usnesení soudu prvního stupně tak, že se stěžovatelce neustanovuje právní zástupce, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení.

Výrok

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2010 č. j. 15 Co 188/2010-122 se ruší.

Odůvodnění

Včas a řádně podanou ústavní stížností ze dne 25.

10.

2010 se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24.

2010 č. j.

15 Co 188/2010-122.

Dle stěžovatelky došlo k porušení jejích práv zakotvených v čl.

36 odst.

1 a čl.

37 odst.

2 Listiny základních práv a svobod a čl.

6 odst.

1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 7 sp. zn.

14 C 143/2008 Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka podala proti státu žalobu na náhradu nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup.

Současně požádala o ustanovení zástupce z řad advokátů.

Obvodní soud pro Prahu 7 usnesením ze dne 16.

2008 přiznal výrokem I stěžovatelce osvobození od soudních poplatků a výrokem II jí ustanovil k ochraně jejích zájmů právního zástupce advokáta; opravným usnesením ze dne 23.

2008 opravil ve výroku II jméno advokáta.

Stěžovatelka podala proti výroku II podání, jež označila jako odvolání (č. l.

62 spisu) a požadovala změnu ustanoveného zástupce.

Odůvodňovala to vzdáleností advokáta a tím i neefektivností v dané věci - vyšší náklady pro stát a vyšší náklady také pro stěžovatelku, která nemá na jízdné a poštovné; zmínila i neochotu advokáta zastupovat klienty ex offo.

Současně navrhovala ustanovení některé z advokátek, které ji již v obdobných věcech náhrad škody zastupovaly.

Ustanovený advokát podal k "odvolání" vyjádření (č. l.

72 spisu).

V podání ze dne 15.

11.

2009 (č. l.

110 spisu) stěžovatelka soudu sdělila, že nesouhlasí s tím, aby bylo její podání na č. l.

62 spisu považováno za odvolání, neboť má za to, že pokud jí bylo vyhověno v ustanovení zástupce, není k podání odvolání legitimována.

Požadovala, aby její podání bylo posouzeno z hlediska obsahu, a to jako "žádost o změnu ustanoveného zástupce", kdy o takovém návrhu je oprávněn rozhodnout soud prvního stupně tak, že žádosti buď vyhoví, nebo nevyhoví (poukázala na jiná svá řízení, kde soud prvního stupně rozhodoval o její žádosti o změnu ustanoveného advokáta).

Uvedla, že upřesňuje svou žádost tak, že žádá o ustanovení konkrétní advokátky její zástupkyní z důvodu dostupnosti a nezbytnosti osobních porad, a nikoliv jen komunikace na dálku.

Obvodní soud následně předložil spis odvolacímu soudu k rozhodnutí o "odvolání" stěžovatelky.

Městský soud napadeným usnesením změnil výrok II prvostupňového usnesení tak, že se stěžovatelce zástupce neustanovuje.

To odůvodnil tím, že není nutné k ochraně zájmů stěžovatelky jí ustanovovat zástupce, neboť se nejedná o věc skutkově a právně složitou, judikatura soudů se v daných právních otázkách (náhrady škody) ustálila a nečiní obtíže, navíc stěžovatelka vede více obdobných sporů a je zřejmé, že je dostatečně hmotněprávně i procesněprávně orientovaná.

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že odvolání může podat jen účastník, kterému nebylo plně vyhověno, a újma je odstranitelná změnou nebo zrušením prvostupňového rozhodnutí.

Považuje za vyloučené, aby v případě, kdy žádala o ustanovení advokáta (nikoliv konkrétního advokáta) a prvostupňovým II. výrokem jí bylo zcela vyhověno, toto rozhodnutí bylo poté v neprospěch stěžovatelky změněno odvolacím soudem.

Uvedla, že podání nepřesně označila jako "odvolání", nicméně nebyla legitimována k podání odvolání a městský soud neměl ani věcnou příslušnost o jejím podání rozhodovat (rozhodovat o žádosti měl prvostupňový soud).

Poukázala na § 41 odst.

2 o. s. ř., dle kterého se každý úkon posuzuje dle jeho obsahu, i když je nesprávně označen (pokud měl soud pochybnosti o srozumitelnosti úkonu, měl vyzvat stěžovatelku k upřesnění).

Navíc stěžovatelka sama poté soudu sdělila, že se nejedná o odvolání, ale o žádost o změnu advokáta.

Následný postup městského soudu tak dle stěžovatelky zasáhl do jejího práva na právní pomoc a byl v rozporu s procesními a hmotněprávními předpisy.

Okrajově též uvedla, že soud prvního stupně rozhodl o jejím osvobození od soudních poplatků, ačkoliv toto nenavrhovala, neboť osvobození od soudních poplatků je v daném typu řízení ze zákona; majetkové poměry však soudu prokazovala právě za účelem ustanovení advokáta.

Městský soud v Praze se k ústavní stížnosti vyjádřil tak, že tato je nedůvodná, a odkázal na odůvodnění svého usnesení.

Neshledává ve svém postupu porušení stěžovatelčiných základních práv.

Vyjádřil souhlas s upuštěním od ústního jednání.

Stěžovatelka ve své replice odkázala na znění ústavní stížnosti.

Současně vyslovila souhlas s upuštěním od ústního jednání.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Podstatou stěžovatelčiných námitek je nerespektování stěžovatelčina dispozičního úkonu (projevu její vůle) městským soudem a otázka subjektivní přípustnosti odvolání; uvedené mělo zasáhnout do stěžovatelčina práva na spravedlivý proces a práva na právní pomoc.

Ústavní soud, s poukazem na výše uvedené skutečnosti zjištěné z vyžádaného spisu, musí přisvědčit již první námitce stěžovatelky.

Je zřejmé, že stěžovatelka zaslala soudu podání označené jako "odvolání" (kde brojila nikoliv proti ustanovení zástupce, ale žádala záměnu zástupce z důvodu vzdálenosti), nicméně poté soudu výslovně sdělila, že uvedené podání nemá být posuzováno jako odvolání (že podání jen nesprávně označila jako odvolání) a požaduje jeho odlišné posouzení (dle obsahu), a to jako žádost o změnu advokáta.

Na to městský soud rozhodl tak, jak je výše uvedeno, aniž by z odůvodnění jeho usnesení bylo jakkoliv patrno, že by si byl vědom podání stěžovatelky z 15.

11.

2009.

Rovněž ze spisu není zřejmé, že by městský soud před svým rozhodnutím na podání z 15.

11.

2009 nějak (odpovídajícím procesněprávním způsobem) reagoval, tedy zejména pokud stěžovatelčina výslovně projevená vůle v podání z 15.

11.

2009 byla v kontrastu s názorem odvolacího soudu, že podání na č. l.

62 je skutečně odvoláním, bylo namístě minimálně zvažovat výzvu stěžovatelce k objasnění, zda stěžovatelka podáním z 15.

11.

2009 (ne)mínila zpětvzetí odvolání.

Z postupu městského soudu se tak Ústavnímu soudu jeví, že městský soud si nebyl podání z 15.

11.

2009 vůbec vědom (přehlédl jej).

V případě, že si byl vědom tohoto podání, je zřejmé, že se jím vůbec nezabýval a nijak na něj v řízení ani v odůvodnění svého usnesení nereagoval, ač se jednalo o úkon, jenž mohl být (byl) z hlediska dispoziční zásady a procesního postupu podstatný.

Z uvedených důvodů proto Ústavní soud postupoval dle § 82 odst.

3 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24.

2010 č. j.

15 Co 188/2010-122 zrušil.

Shledal porušení stěžovatelčina práva na spravedlivý proces dle čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod.