Detail rozhodnutí

III.ÚS 1357/11 #1

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2011:3.US.1357.11.1
Datum: 14. 9. 2011
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu III.ÚS 1357/11 ze dne 14. 9. 2011

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. V., zastoupeného Mgr. Michalem Špalkem, advokátem se sídlem Praha 6, Bělohorská 262/35, proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 30. 4. 2009 č. j. 4 T 258/2008-526, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek obecného soudu v jeho trestní věci, neboť mu jím bylo podle jeho názoru odepřeno právo na soudní a jinou právní ochranu dle článku 36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").

Napadeným rozsudkem byl stěžovatel shledán vinným trestným činem vydírání dle § 235 odst.

1, odst.

2 písm. c) trestního zákona spáchaného jako zvlášť nebezpečným recidivistou dle § 41 odst.

1 trestního zákona (bod 1), trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky dle § 201 odst.

1 trestního zákona a řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění dle § 180d trestního zákona (bod 2), trestným činem řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění dle § 180d trestního zákona a trestným činem násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci dle § 197a odst.

1 trestního zákona (bod 3) a trestnými činy vydírání dle § 235 odst.

1 trestního zákona (bod 4 a5), za což mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi roků se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou.

Stěžovatel namítá, že v důsledku nesprávně vedené evidence jeho předchozích odsouzení v rejstříku trestů byla při rozhodování o jeho vině nesprávně zohledněna i jeho odsouzení z let 1987 až 1990 zahlazená amnestií prezidenta republiky, a tím i vadně uložen přísnější trest.

Z vyžádaného spisu Okresního soudu v Liberci sp. zn.

4 T 258/2008 se podává, že k odvolání stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 31.

2009 č. j.

31 To 297/2009-619 napadený rozsudek ve výroku o vině pod bodem 1 a ve výroku o trestu zrušil a znovu rozhodl tak, že stěžovatele shledal vinným trestným činem vydírání dle ustanovení § 235 odst.

1, odst.

2 písm. c) trestního zákona a za tento trestný čin a zbývající trestné činy v napadeném rozsudku nedotčené odsoudil stěžovatele k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let se zařazením do věznice s ostrahou; ve zbytku zůstal napadený rozsudek nezměněn.

Nejvyšší soud usnesením ze dne 13.

2010 č. j.

7 Tdo 1546/2009-689 stěžovatelovo dovolání odmítl dle ustanovení § 265i odst.

1 písm. b) trestního řádu jako podané z jiného než zákonného dovolacího důvodu.

Ústavní stížnost představuje procesní prostředek určený k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod [čl.

87 odst.

1 písm. d) Ústavy České republiky]; k tomu, aby však byla způsobilá věcného projednání, je zapotřebí splnit formální i obsahové podmínky, jež jsou zakotveny především v ustanovení § 72 a násl. zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Platí také, že Ústavní soud je vázán tzv. petitem, jímž stěžovatel určil okruh rozhodnutí obecných soudů, která stížností napadá; nad takto vymezený rámec je ústavněprávní přezkum vyloučen.

Podle § 75 odst.

1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení.

Procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se ve smyslu § 72 odst.

3 téhož zákona rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky (s výjimkou výše uvedenou a návrhu na obnovu řízení) a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

Ústavní stížnost tudíž vychází z tzv. principu subsidiarity, tj. je nástrojem ochrany základních práv, jenž nastupuje až po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práva, uplatnitelných v systému orgánů veřejné moci, pojímaného též z hlediska jejich instanční hierarchie.

Z toho také logicky plyne požadavek, aby ústavní stížnost umožňovala Ústavnímu soudu zasáhnout, shledal-li by k tomu zákonem stanovené předpoklady, i do rozhodnutí o posledním procesním prostředku, jenž byl účastníkem využit.

Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát formuloval závěr, že k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít, pakliže by z řízení o ústavní stížnosti byla právě rozhodnutí o opravných prostředcích, včetně mimořádných vyňata; tím by totiž - podle jeho názoru - byl oslaben princip právní jistoty (srov. usnesení ve věci sp. zn.

IV.

ÚS 58/95 , Sbírka nálezů a usnesení, sv.

7, č.

2, str.

331; rovněž kupř. usnesení ve věcech sp. zn.

III.

ÚS 598/01 ,

I. ÚS 242/03

II. ÚS 703/02

I. ÚS 161/03

I. ÚS 230/03

I. ÚS 649/04

III. ÚS 666/04

II. ÚS 78/05

III. ÚS 323/05

a další). Tomu pak zásadně odpovídá, že nebyla-li ústavní stížností napadena rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu, jež byla v dané věci vydána, ústavní stížnost trpí právě vyloženým deficitem, v důsledku čehož ji Ústavní soud posuzuje jako návrh nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e), per analogiam, zákona o Ústavním soudu]. Právě tak je tomu v dané věci; stěžovatel rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu v ústavní stížnosti nezmínil, nepodrobil je kritice (jeho námitky proti němu nesměřují), a - především - nezahrnul je do jejího petitu (nenavrhl, aby byla zrušena). Rozhodnutí odvolacího ani dovolacího soudu nelze ponechat stranou výstupu z ústavněprávního přezkumu také proto, že již jejich případným odstraněním se otevírá příležitost ke stěžovatelem požadované nápravě v režimu instančních (opravných) prostředků obecného soudnictví. V případě rozsudku odvolacího soudu je tato nutnost ještě umocněna tím, že jím bylo usměrněno rozhodnutí soudu prvního stupně o trestu, a proto neměl být tento rozsudek v ústavní stížnosti opomenut, směřuje-li stěžovatel svou ústavní stížnosti především do výroku o uloženém trestu. Stojí za zaznamenání, že i kdyby ústavní stížnosti netrpěla dovozenými nedostatky, nebylo by možné ji věcně projednat, neboť by byla podána po zákonem stanovené lhůtě. Bylo-li obhájci stěžovatele doručeno rozhodnutí Nejvyššího soudu dne 9. 2. 2010, skončila šedesátidenní lhůta k podání ústavní stížnosti (srov. ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) dne 11. 4. 2010, a proto je ústavní stížnost podaná k poštovní přepravě dne 9. 5. 2011 opožděná. Výše předznačené posouzení ústavní stížnosti stěžovatele jako návrhu nepřípustného je tím odůvodněno; Ústavní soud ji proto podle shora označeného ustanovení zákona o Ústavním soudu [§ 43 odst. 1 písm. e), per analogiam, zákona o Ústavním soudu] soudcem zpravodajem (mimo ústní jednání) odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. září 2011 Vladimír Kůrka soudce zpravodaj