Detail rozhodnutí

II.ÚS 937/11 #1

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2011:2.US.937.11.1
Datum: 19. 5. 2011
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 937/11 ze dne 19. 5. 2011

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti J. O., zastoupené Mgr. Sabinou Daňhel Dobešovou, LL.M., advokátkou se sídlem Bachmačské nám. 334/6, Praha 6, proti usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 3. 1. 2011 sp. zn. 33 C 212/2010, ze dne 10. 1. 2011 sp. zn. 33 C 214/2010, ze dne 23. 12. 2010 sp. zn. 33 C 215/2010, ze dne 4. 1. 2011 sp. zn. 33 C 216/2010, ze dne 10. 1. 2011 sp. zn. 33 C 217/2010, ze dne 23. 12. 2010 sp. zn. 33 C 219/2010, ze dne 10. 1. 2011 sp. zn. 33 C 220/2010, ze dne 10. 1. 2011 sp. zn. 33 C 221/2010, ze dne 7. 1. 2011 sp. zn. 33 C 222/2010, ze dne 4. 1. 2011 sp. zn. 33 C 224/2010, ze dne 19. 1. 2011 sp. zn. 33 C 218/2010, ze dne 31. 1. 2011 sp. zn. 33 C 223/2010, ze dne 25. 2. 2011 sp. zn. 33 C 209/2010, ze dne 25. 2. 2011 sp. zn. 33 C 211/2010, ze dne 31. 1. 2011 sp. zn. 33 C 213/2010, a ze dne 3. 3. 2011 sp. zn. 33 C 210/2010, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 30.

2011, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení, jimiž Obvodní soud pro Prahu 6, vyzval stěžovatelku k zaplacení soudních poplatků za podané žaloby pro zmatečnost.

Stěžovatelka tvrdí, že uvedenými rozhodnutími bylo porušeno její základní právo na soudní a jinou ochranu dle čl.

36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Stěžovatelka uvádí, že v letech 1999 až 2006 proti ní proběhlo 40 řízení a došlo k vydání 40ti exekučních titulů, ukládajících jí povinnost zaplatit žalobci Dopravnímu podniku hl. m.

Prahy jednotlivé pokuty v celkové výši 23.906,- Kč.

Na jejich základě bylo ke dni podání ústavní stížnosti nařízeno již 30 exekucí s tím dopadem pro stěžovatelku, že náklady na právní zastoupení a náklady exekučního řízení vymáhané žalobcem jsou nehorázně vysoké a stěžovatelce hrozí, že zatížení vysokou poplatkovou povinností za podané žaloby pro zmatečnost (40 x 1.000,- Kč) povede k podstatnému omezení v přístupu k soudu.

Prozatím napadla žalobou pro zmatečnost 36 exekučních titulů, a to z důvodu § 229 odst.

1 písm. h) o. s. ř.

Poukazuje na to, že všechny exekuční tituly se týkají týchž účastníků, mají stejný skutkový a právní základ, byly vydány stejným soudem a vykazují stejné vady, takže i podané žaloby pro zmatečnost jsou v podstatě totožné.

Při stanovování poplatkové povinnosti měl soud všechny tyto okolnosti zohlednit a posuzovat daný případ komplexně jako celek v jednom řízení (§ 112 odst.

1 o. s. ř.).

I z tohoto hlediska se jeví jakákoli multiplikace soudního poplatku nezdůvodněnou a zbytečně zatěžující stěžovatelku jako stranu sporu.

Má za to, že s ohledem na okolnosti případu jí měl být vyměřen pouze jeden soudní poplatek ve výši 1.000,- Kč nebo měl být redukován, přičemž poukazuje na skutečnost, že soudní poplatky zpravidla odpovídají 4 % vymáhané částky.

V souvislosti se svým případem odkazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn.

ÚS 664/03 a v jeho světle uvádí, že ústavně konformním výsledkem interpretace zákona o soudních poplatcích nemůže být taková interpretace, podle níž je účastník řízení povinen platit soudní poplatek za každou žalobu pro zmatečnost, pokud jsou těmito žalobami napadány skutkově a právně zcela identické věci týchž účastníků.

Ústavní soud v prvé řadě posuzoval přípustnost ústavní stížnosti ve smyslu § 75 odst.

1 a § 72 odst.

3 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Vyšel přitom z doloženého tvrzení stěžovatelky, že proti napadeným usnesením podala dne 25.

2010, 28.

2011, 14.

2011 a 18.

2011 podněty ve smyslu § 12 zákona č.

549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále jen "zákon o soudních poplatcích"), a dospěl k závěru, že podmínka vyčerpání příslušného procesního prostředku před podáním ústavní stížnosti byla splněna (srov. závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn.

ÚS 664/03 , týkající se přípustnosti ústavní stížnosti proti usnesení, ukládajícímu povinnost k zaplacení soudního poplatku).

Po přezkoumání obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí však Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatelka označuje za spornou otázku interpretace příslušných ustanovení zákona o soudních poplatcích, resp. jeho přílohy, přičemž s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn.

ÚS 664/03 vyslovuje přesvědčení, že ohledně podaných 36 žalob pro zmatečnost ve skutkově i právně stejných případech jí měl soud vyzvat k zaplacení pouze jednoho soudního poplatku.

Východiskem uvedeného názoru stěžovatelky jsou závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu ze dne 16.

2006 sp. zn.

664/03, které však na projednávanou věc nedopadají.

Ústavní soud v něm přezkoumával případ, kdy se stěžovatelka jedinou žalobou domáhala zrušení 76 skutkově i právně zcela stejných rozhodnutí daňového orgánu.

Soud tato jednotlivá daňová rozhodnutí vyloučil k samostatnému projednání a za každé z nich stěžovatelce vyměřil soudní poplatek podle položky 14a bod 2 písm. a) přílohy zákona o soudních poplatcích.

Ústavní soud tato jednotlivá rozhodnutí, ukládající povinnost zaplatit soudní poplatek, zrušil, neboť dospěl k závěru, že ústavně konformním výsledkem interpretace zákona o soudních poplatcích nemůže být takový výklad, podle něhož je účastník řízení povinen platit soudní poplatek za každé správní rozhodnutí, pokud jde o rozhodnutí, která jsou skutkově a právně zcela identická, týkají se týchž účastníků a jsou vydaná týž den stejným správním orgánem.

Interpretaci zákona o soudních poplatcích, dle níž je třeba zpoplatnit každé jednotlivé správní rozhodnutí, tak označil za protiústavní (srov. též obdobné nálezy sp. zn.

II.

ÚS 275/08 ,

II. ÚS 745/06

I. ÚS 43/07

, dostupné na www.judikatura.cz). Závěry poukazovaného nálezu i dalších obdobných rozhodnutí Ústavního soudu by tedy bylo možno aplikovat za situace, kdy by stěžovatelka všechna rozhodnutí o uložení pokut napadla jedinou žalobou pro zmatečnost a soud by poté tato jednotlivá skutkově i právně obdobná rozhodnutí vyloučil k samostatnému projednání, resp. by stěžovatelce vyměřil soudní poplatek z každého rozhodnutí zvlášť. Stěžovatelka však zvolila jiný procesní postup, kdy proti každému rozhodnutí obecného soudu podala dne 3. 9. 2010 samostatnou žalobu pro zmatečnost. Podáním každé z těchto žalob jí tak vznikla poplatková povinnost (viz ustanovení § 4 odst. 1 písm. a) zákona o soudních poplatcích). Soud proto nepochybil, jestliže jí vyměřil soudní poplatky z jednotlivých žalob (viz položka 14 přílohy zákona o soudních poplatcích, dle níž se za žalobu pro zmatečnost vyměří soudní poplatek 1.000,-Kč). Stejně by postupoval i v případě, pokud by se později rozhodl skutkově i právně obdobná řízení o žalobách pro zmatečnost spojit ke společnému projednání a rozhodnutí, neboť poplatková povinnost vzniká podáním žaloby, nikoli rozhodnutím o spojení věcí ve smyslu § 112 odst. 1 o. s. ř. Ze strany soudu tak nešlo o umělé navyšování počtu řízení nevhodným rozdělováním řízení tam, kde pro to není dán žádný racionální procesní důvod, vedoucí k nezdůvodněné multiplikaci soudního poplatku, ale o reakci na postup zvolený stěžovatelkou, která má zákonnou oporu. Ústavní soud tedy neshledal, že by napadenými rozhodnutími obecného soudu bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces. Postupoval proto podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. května 2011 Jiří Nykodým, v. r. předseda senátu