Detail rozhodnutí

II.ÚS 776/11 #1

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2011:2.US.776.11.1
Datum: 24. 3. 2011
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 776/11 ze dne 24. 3. 2011

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti stěžovatelky Sázková kancelář, a. s. se sídlem Jaktáře 1475, Uherské Hradiště - Mařatice, zastoupené JUDr. Jaroslavem Novákem, Ph.D., advokátem se sídlem Trojanova 12, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. prosince 2010 č. j. 5 Afs 84/2010-77, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. dubna 2010 č. j. 10 Ca 120/2009-47, rozhodnutím Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu č. j. 1901/09-1300-105163 ze dne 10. února 2009, č. j. 1897/09-1300-105163 ze dne 10. února 2009, č. j. 1906/09-1300-105163 ze dne 10. února 2009 a č. j. 1896/09-1300-105163 ze dne 10. února 2009 a platebním výměrům Finančního úřadu pro Prahu 3 č. j. 146168/08/003511/4269 ze dne 10. července 2008, č. j. 146196/08/003511/4269 ze dne 10. července 2008, č. j. 180862/08/003511/4269 ze dne 25. září 2008 a č. j. 180867/08/003511/4269 ze dne 25. září 2008, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení shora citovaných pravomocných rozhodnutí orgánů veřejné moci.

Domnívá se, že postupem těchto orgánů veřejné moci v řízeních, v nichž byla napadená rozhodnutí vydána, byla porušena její práva zaručená ústavním pořádkem České republiky, zejména pak princip právního státu uvedený v preambuli a garantovaný v čl.

1 odst.

1 Ústavy ČR.

Stěžovatelka uplatnila u příslušného správce daně nárok na nadměrný odpočet DPH u vybraných loterií a jiných podobných her za zdaňovací období února 2008, března 2008, dubna 2008 a května 2008, neboť byla přesvědčena, že zrušením ustanovení § 113 písm. b) zákona č.

235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o DPH"), byla rehabilitována ustanovení § 51 odst.

1 písm. i) a § 68 odst.

10 zákona o DPH.

Správce daně uvedený názor stěžovatelky nesdílel, a proto její nárok na odpočet DPH za daná zdaňovací období neuznal.

Proti v záhlaví uvedeným platebním výměrům na DPH podala stěžovatelka odvolání, která odvolací správní orgán zamítl.

Následné správní žaloby stěžovatelky i kasační stížnost v záhlaví uvedené obecné soudy napadenými rozsudky rovněž zamítly.

V ústavní stížnosti stěžovatelka zopakovala podstatu sporu mezi ní na straně jedné a orgány daňové správy a soudy na straně druhé a setrvává na názoru, že zrušením ustanovení § 113 zákona o DPH současně došlo k rehabilitaci ustanovení § 68 odst.

10 a § 51 odst.

1 písm. i) citovaného zákona, a tudíž je dle nich možno postupovat.

Je přesvědčena, že přijetím zákona č.

109/2006 Sb. zákonodárce vytvořil právní stav, v němž je problematické se zorientovat a není jednoznačné, co platným právem je a co jím není.

Má za to, že tato situace je zcela v rozporu s principem právního státu, neboť adresátu právních norem nezaručuje právní jistotu ve vztazích, v nichž vystupuje.

Namítá, že orgány rozhodující v dané věci postupovaly v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí a nejednoznačnost obsahu právní normy přičetly k tíži stěžovatelky, přestože byly povinny postupovat v souladu se zmíněným principem a volit takový výklad, který je pro daňový subjekt příznivější a méně zatěžující.

Svoji argumentaci stěžovatelka opírá o judikaturu Ústavního soudu.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jak sama stěžovatelka uvádí, podstatou ústavní stížnosti je její nesouhlas s výkladem právních účinků čl.

XVII bod 2. zákona č.

109/2006 Sb., kterým bylo změněno ustanovení § 113 zákona o DPH, podaným obecnými soudy a správními orgány.

V ústavní stížnosti pak v podstatě opakuje argumentaci, kterou již uplatnila v předchozích řízeních, a to především v kasační stížnosti, přičemž své námitky doplňuje četnými odkazy na nálezy Ústavního soudu.

Touto argumentací se však již obecné soudy podrobně zabývaly v napadených rozhodnutích a dle názoru Ústavního soudu se s ní řádně vypořádaly.

Ústavní soud se otázkou znovunabytí platnosti a účinnosti ustanovení § 51 odst.

1 písm. i) a ustanovení § 68 odst.

10 zákona o DPH po jeho novelizaci provedené zákonem č.

109/2006 Sb. zabýval ve svém zamítavém nálezu ze dne 8. února 2011 sp. zn.

ÚS 1696/09 , v němž byla posuzována právně totožná věc.

Závěry vyslovené v tomto nálezu Ústavního soudu, jímž je jeho II. senát vázán, se proto uplatní i v projednávané věci.

Ústavní soud z citovaného nálezu pouze ve stručnosti uvádí. "Zákon o DPH ve svém závěrečném ustanovení [§ 113 písm. b)] stanovil, že "ustanovení § 51 odst.

1 písm. i) a § 68 odst.

10 pozbývají platnosti dnem 31. prosince 2004." Uplynutím zmíněného dne tak citovaná ustanovení přestala normativně existovat.

Ustanovení § 113 písm. b) zákona o DPH se naplnilo: uplynutím stanoveného okamžiku došlo ke vzniku právní skutečnosti, se kterou byl spjat stanovený následek.

Přijetím zákona č.

109/2006 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o sociálních službách, jenž nabyl účinnosti dne 1.

2006 a kterým byl zrušen § 113 písm. b) zákona o DPH, přestalo citované ustanovení zákona o DPH normativně existovat.

Nicméně zákon o sociálních službách nijak normativně neupravil následek, ke kterému aplikací ustanovení § 113 písm. b) zákona o DPH již došlo; tento následek tak tedy zůstal zachován.

Jinými slovy, chtěl-li by zákonodárce docílit stavu, aby existovala pravidla, jichž se stěžovatelka dovolává, musel by je ve formě zákona výslovně přijmout; tak se tomu ale nestalo.

V právním řádu České republiky není výslovné úpravy, která by předjímala znovunabytí platnosti jednou zrušeného zákona, mělo-li by být obnovení platnosti spjato s projevem vůle jiného státního orgánu než Parlamentu; obecně je proto nutné vycházet z toho, že jednou zrušený zákon bez jeho opětovné vůle, směřující k obnovení platnosti a účinnosti zákona, tyto vlastnosti znovu nabýt nemůže." S ohledem na shora uvedené tedy nelze napadená rozhodnutí orgánů veřejné moci považovat za protiústavní.

Vzhledem k tomu, že v řízení před orgány veřejné moci nebyla porušena základní práva stěžovatelky, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. března 2011 Jiří Nykodým předseda senátu