Detail rozhodnutí

II.ÚS 725/11 #1

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2011:2.US.725.11.1
Datum: 16. 3. 2011
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 725/11 ze dne 16. 3. 2011

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl dne 16. března 2011 v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Š. I., zastoupeného Mgr. Jiřím Zítkem, advokátem se sídlem Českobratrská 1403/2, Ostrava, směřující proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 1. 2011 sp. zn. 6 To 52/2011, a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 1. 2011 č. j. 0 Nt 3112/2011-17, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 8.

2011, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí (§ 72 odst.

3 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva garantovaná čl.

8 odst.

5, čl.

36 odst.

1 a čl.

38 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Na stěžovatele byla dne 16.

2010 státním zástupcem v Bruntále podána obžaloba pro přečin ohrožení pod vlivem návykové látky dle § 274 odst.

1 tr. zákoníku a ve formě spolupachatelství dle § 23 tr. zákoníku s dalšími osobami pro přečin krádeže podle § 205 odst.

1 písm. d), odst.

2 tr. zákoníku a pro přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst.

1 tr. zákoníku.

Trestní řízení proti stěžovateli je vedeno u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn.

4 T 122/2010, v jehož rámci musel být na osobu stěžovatele vydán dne 7.

2010 příkaz k zatčení, a to z důvodu jeho neznámého pobytu, kdy mu opakovaně nebylo možné doručit předvolání k hlavnímu líčení.

Uvedený příkaz k zatčení byl realizován dne 14.

2011, kdy byl stěžovatel Policií ČR v 13:00 hod zatčen.

V záhlaví citovaným usnesením Okresního soudu v Ostravě byl stěžovatel vzat podle § 68 odst.

1 tr. řádu do vazby z důvodu § 67 písm. a) tr. řádu.

Za okolnosti odůvodňující aplikaci § 67 písm. a) tr. řádu soud mimo jiné považoval obavu, že "by se (stěžovatel) v průběhu trestního řízení vedeného u Okresního soudu v Bruntále ve věci sp. zn.

4 T 122/2010 mu vyhýbal tak, jak činil do současné doby, když prokazatelně se v místě trvalého bydliště či ve svém tehdejším přechodném bydlišti nezdržoval, přebýval u babičky či u další příbuzné v Českých Budějovicích, aniž by změnu místa pobytu Okresnímu soudu v Bruntále nahlásil. (Stěžovatel) je osobou, která v současné době není nikde řádně zaměstnána, není nikde evidována, takže není k místu svého pobytu nijak fakticky vázána (...)." Okresní soud rovněž přihlédl ke skutečnosti, že proti stěžovateli jsou aktuálně vedena další dvě trestní řízení, "když na (stěžovatele) musel být v rámci přípravného řízení také Okresním soudem v Ostravě vydán příkaz k jeho zatčení a rovněž i účast (stěžovatele) u hlavních líčení ve věci vedené u Okresního soudu v Bruntále sp. zn.

73 T 12/2010 se nepodařilo zajistit, neboť (stěžovatel) písemnosti soudu na uváděných adresách nepřebíral a k hlavním líčením se opakovaně nedostavoval." (str.

1 - 2 usnesení).

Stížnost stěžovatele, v níž vyjádřil nesouhlas se způsobem, jakým okresní soud odůvodnil obavu z jeho vyhýbání se trestnímu řízení, když pouze opomenul sdělit, že přebývá u své babičky, Krajský soud v Ostravě v záhlaví citovaným usnesením zamítl podle § 148 odst.

1 písm. c) tr. řádu jako nedůvodnou.

Nad rámec okresním soudem uvedených okolností krajský soud v odůvodnění konstatoval, že "u (stěžovatele) je zřejmé, že má vědomost o probíhajícím trestním řízení, nicméně neučinil nic, aby v tomto směru si zajistil místo k přebírání pošty a lze dovodit, že se před trestním stíháním skrývá.

Navíc (stěžovatel) páchá soustavně majetkovou trestnou činnost, o čemž svědčí opis z evidence rejstříku trestů na (stěžovatele), který od r.

1994 obsahuje 17 záznamů, přičemž od r.

2001 má 8 záznamů pro majetkovou trestnou činnost, kdy mu byly ukládány nepodmíněné tresty odnětí svobody a v roce 2002, kdy mu byl uložen alternativní trest v podobě OPP, tento trest byl změněn v trest nepodmíněný." (str.

2 usnesení).

Stěžovatel v ústavní stížnosti, poté co zrekapituloval dosavadní průběh řízení v jeho vazební věci, opětovně (odkazem na argumentaci uvedenou ve výše uvedené stížnosti) polemizoval s konkrétními okolnostmi, které obecné soudy vzaly při svém závěru o jeho vzetí do vazby do úvahy, neboť dle názoru stěžovatele nejsou dostatečně odůvodněny a jsou nesprávně a velmi přísně posuzovány, kdy jeho přítomnost u hlavního líčení bylo možno zajistit i jiným způsobem.

Nadto stěžovatel namítal, že o jeho vzetí do vazby nerozhodoval příslušný soud, kdy rozhodoval Okresní soud v Ostravě namísto Okresního soudu v Bruntále, přičemž tyto námitky, jak uvedl stěžovatel, uplatnil ve své žádosti o propuštění z vazby ze dne 15.

2011, kterou Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 22.

2011 č. j.

6 To 100/2011-470 rovněž zamítl.

Z uvedených důvodů proto navrhuje, aby Ústavní soud napadená usnesení svým nálezem zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel v ústavní stížnosti přednesenou polemikou s odůvodněním napadených usnesení ohledně naplnění podmínek pro jeho vzetí do vazby staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší.

Posoudit u jednotlivých případů konkrétní skutečnosti odůvodňující obavu z následků uvedených v § 67 písm. a) tr. řádu, s ohledem na dosavadní skutková zjištění, náleží především obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl.

82 Ústavy České republiky).

K námitce stěžovatele, že napadená usnesení nejsou dostatečně odůvodněna a jsou tedy nepřezkoumatelná, Ústavní soud konstatuje, že v rámci posuzování tzv. vazebních rozhodnutí obecných soudů je oprávněn zasáhnout tehdy, shledá-li, že rozhodnutí obecného soudu o vazbě není podloženo zákonným důvodem, nebo jestliže jsou tvrzené důvody vazby v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem, nebo když rozhodnutí není odůvodněno poukazem na konkrétní skutečnosti.

Výklad "konkrétních skutečností", odůvodňujících vazbu ve smyslu § 67 tr. řádu, je především věcí obecných soudů.

Ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda vzetí do vazby, příp. její další trvání, je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení, a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení. ((srov. např. nález sp. zn.

IV.

ÚS 689/05 ze dne 12.

12.

2005 (N 225/39 SbNU 379)).

Ve vazebních rozhodnutích je potřeba na základě posouzení důkazů a zjištěných skutečností zhodnotit všechny okolnosti svědčící pro i proti omezení osobní svobody jednotlivce, což musí být náležitě a pečlivě odůvodněno.

Právě požadavek řádného a vyčerpávajícího odůvodnění, jako jedné ze základních podmínek spravedlivého, resp. ústavně souladného rozhodnutí, vyplývá i z ústavního zákazu výkonu libovůle soudy (čl.

2 odst.

2 Listiny v návaznosti na § 125 tr. řádu).

Zásah do práva stěžovatele by představovalo zejména takové rozhodnutí, které obsahuje povšechné a obecné odůvodnění v podstatě jen citující text příslušných zákonných důvodů vazby bez odkazu na konkrétní okolnosti zakládající existenci vazebních důvodů.

Důvodnost obavy z naplnění vazebního důvodu podle § 67 písm. a) tr. řádu obecné soudy spatřovaly v několika konkrétních skutečnostech, které blíže v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly (viz výše, str.

1-2, resp. str.

2 napadených usnesení).

Za tyto skutečnosti obecné soudy označily zejména obavu z vyhýbání se stěžovatele trestnímu stíhání či případnému trestu, který mu hrozí, a to s ohledem na jeho chování do současné doby nejen v předmětné věci, ale i v ostatních, souběžně proti stěžovateli vedených trestních řízeních, či na minulost stěžovatele (stěžovatelem soustavně páchaná majetková trestná činnost, od roku 1994 přes 20 záznamů v trestním rejstříku).

Důvody zásahu do osobní svobody stěžovatele jsou tak dle názoru Ústavního soudu v odůvodnění napadených usnesení dostatečným způsobem rozvedeny a konkretizovány (§ 134 odst.

2 ve spojení s § 67 a § 71 tr. řádu) a řádně a přezkoumatelným způsobem odůvodněny.

Omezení osobní svobody stěžovatele se proto Ústavnímu soudu v daném případě jeví jako proporcionální, neporušující čl.

8 Listiny, jak tvrdil stěžovatel.

Skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.

Námitku stěžovatele, že v jeho věci rozhodoval nepříslušný soud, Ústavní soud považuje rovněž za nepřípadnou, přičemž lze odkázat na odůvodnění výše citovaného usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne ze dne 22.

2011 č. j.

6 To 100/2011-470, který se s uvedenou námitkou dostatečným způsobem vypořádal (viz str.

2-3 usnesení).

Ústavní soud proto neměl důvod se touto námitkou jakkoliv dále zabývat.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, neboť napadená rozhodnutí neporušila základní práva stěžovatele, jak tvrdil v ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. března 2011 Dagmar Lastovecká předsedkyně senátu