Detail rozhodnutí

II.ÚS 2902/11 #1

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2011:2.US.2902.11.1
Datum: 18. 10. 2011
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 2902/11 ze dne 18. 10. 2011

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Jiřím Nykodýmem o ústavní stížnosti stěžovatelky Z. V., advokátem nezastoupené, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Podáním doručeným dne 29.

2011 a označeným jako "ústavní stížnost" stěžovatelka brojila proti postupu Obvodního soudu pro Prahu 2 ve věci sp. zn.

15 C 150/2008, a Obvodního soudu pro Prahu 7 ve věci sp. zn.

43 Nc 1603/2009 s tím, že v řízeních došlo a stále dochází k neoprávněnému zásahu do jejích základních práv.

V podání obšírně popsala, jak se potýká s obecnými soudy, státním zastupitelstvím, Policií České republiky i dalšími orgány státu a uvedla, že záměrně není šetřena trestná činnost namířená proti její osobě.

Po Ústavním soudu žádá, aby "nezákonná rozhodnutí obecních soudů Praha 2 a Praha 7 zrušil", nařídil "pokračování v řízení u soudu Praha 2 č. j.

15 C 150/2008" a zrušil "protiprávní řízení u soudu Praha 7 č. j.

43 Nc 1603/2009".

Podání stěžovatelky předně neodpovídalo požadavkům zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), které na ústavní stížnost klade, když ji nepodala prostřednictvím advokáta, který by ji v řízení o ústavní stížnosti řádně zastupoval (§ 30 odst.

1 zákona o Ústavním soudu).

Krom toho podání postrádalo ústavněprávní argumentaci, tedy výklad, v čem konkrétně zásah do svých základních práv stěžovatelka spatřujete a proč.

Přesto soudce zpravodaj stěžovatelku k nápravě nevyzýval, neboť ani v případě odstranění nedostatků by se Ústavní soud obsahovou stránkou stížnosti evidentně nemohl zabývat.

Stěžovatelka k podání připojila svazek listin - různých svých oznámení a podání, reakcí oslovených státních orgánů, rozhodnutí přijatých v řízeních, která vedla, jakož i dalších dokumentů.

Mezi nimi bylo též usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7.

10.

2010, č. j.

51 Co 417/2010-348, jímž bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15.

2010, č. j.

15 C 150/2008-337, o přerušení řízení vedeného stěžovatelkou proti České republice - ministerstvu spravedlnosti o náhradu škody z titulu nesprávného úředního postupu a nezákonného rozhodnutí, a to do pravomocného skončení řízení o zbavení stěžovatelky způsobilosti k právním úkonům.

Na písemném vyhotovení usnesení je učiněna poznámka, že bylo doručeno dne 19.

10.

2010.

Dalším přiloženým dokumentem relevantním pro posouzení návrhu je usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 15.

2009, č. j.

43 Nc 1603/2009-17, o zahájení řízení o úpravě způsobilosti stěžovatelky k právním úkonům.

Také to je opatřeno poznámkou o doručení, a to datem 2.

2009.

S výjimkou specifického návrhu podle § 119 a násl. zákona o Ústavním soudu se fyzická osoba, která není privilegovaným navrhovatelem ve smyslu příslušných ustanovení zákona o Ústavním soudu upravujících jednotlivé typy řízení, může na Ústavní soud obrátit leda s ústavní stížností (k níž případně připojí návrh podle § 74 zákona o Ústavním soudu).

Ústavní stížnost je podle § 72 odst.

1 písm. a) zákona o Ústavním soudu oprávněna podat tehdy, tvrdí-li, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.

V zásadě tedy musí jít o individuální akt vydaný v řízení, jehož se fyzická osoba - stěžovatel účastnila, a který se týká jejích práv a povinností.

Eventuálně se lze ústavní stížností bránit jinému zásahu orgánu veřejné moci, za který judikatura Ústavního soudu považuje např. průtahy v řízení, kontrolní činnost, aj.

Ústavní soud je - stejně jako ostatní orgány veřejné moci - ve své pravomoci limitován zákonem (čl.

2 odst.

3 Ústavy České republiky a čl.

2 odst.

2 Listiny základních práv a svobod).

Jak může Ústavní soud rozhodnout o ústavní stížnosti, vymezuje § 82 zákona o Ústavním soudu.

Stížnostní petit, tedy návrh stěžovatelky, jak by mělo být v jeho věci rozhodnuto, se záběru ustanovení § 82 zákona o Ústavním soudu vymyká.

Není v pravomoci Ústavního soudu, aby na základě podnětu účastníků nařizoval obecným soudům pokračovat v přerušeném řízení či naopak zahájené řízení ukončit (slovy stěžovatelky "zrušit").

K projednání návrhu v intencích stěžovatelkou formulovaného petitu není Ústavní soud příslušný, soudce zpravodaj jej proto musel podle ustanovení § 43 odst.

1 písm. d) zákona o Ústavním soudu odmítnout.

I kdyby soudce zpravodaj vycházel z toho, že stěžovatelka ve skutečnosti mínila napadnout výše v textu specifikovaná usnesení Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7, s jejím návrhem by naložil stejně.

Podle ustanovení § 72 odst.

3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje.

Z dat doručení obou usnesení na nich vyznačených plyne, že stížní lhůta uplynula marně.

Navíc ani jedno z usnesení není konečným rozhodnutím ve věci, takže stěžovatelka bude mít ještě řadu příležitostí svá práva v probíhajících řízeních hájit.

Tak jako tak by tedy byl návrh stěžovatelky odmítnut podle § 43 odst.

1 písm. b) a e) zákona o Ústavním soudu jako opožděně podaný, resp. nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. října 2011 Jiří Nykodým, v. r. soudce zpravodaj