Detail rozhodnutí

II.ÚS 2149/11 #1

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2011:2.US.2149.11.1
Datum: 11. 10. 2011
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 2149/11 ze dne 10. 11. 2011

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti F. K., zastoupeného JUDr. Jiřím Koniorem, advokátem se sídlem Nové náměstí 21, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2011 č. j. 28 Cdo 1212/2011-121, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 9. 2010 č. j. 16 Co 217/2010-112 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 15. 9. 2009 č. j. 32 C 21/2008-60, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 25.

2011, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení, jimiž mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces garantované čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod i čl.

6 odst.

1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve spojení s čl.

90 a čl.

95 Ústavy.

Dle názoru stěžovatele soudy prvního i druhého stupně nevzaly v úvahu důvody, jimiž zástupce stěžovatele omluvil svou neúčast na jednání, při němž byl vydán rozsudek pro zmeškání.

Nadto žádný z těchto soudů neposoudil jako právně významnou a rozhodující skutečnost, že k jednání byl předvolán pouze zástupce stěžovatele, takže stěžovatel nebyl řádně poučen o následcích svého nedostavení se k soudu.

Stěžovatel má za to, že Nejvyšší soud měl jeho dovolání přezkoumat, neboť posouzení důvodů pro vydání usnesení o zamítnutí návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání v řízení před soudy prvního a druhého stupně bylo rozhodnutím zásadního významu, když v případě akceptace návrhu stěžovatele na zrušení rozsudku pro zmeškání by v rámci projednání žaloby mohl stěžovatel uplatnit svou obranu.

Postup všech soudů proto označuje za formalistický.

Z obsahu ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí bylo zjištěno, že Městský soud v Brně vydal ve věci žalobce Statutárního města Brno proti žalovanému F.

K. (dále též "stěžovatel") rozsudek pro zmeškání, jímž stěžovatele zavázal povinností zaplatit žalobci částku 892.202,- Kč s přísl. a náklady řízení.

Stěžovatel následně požádal o zrušení tohoto rozsudku s tím, že jeho právní zástupce zmeškal jednání z omluvitelných důvodů.

Městský soud v Brně napadeným usnesením návrh stěžovatele zamítl a Krajský soud v Brně druhým napadeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.

Proti usnesení odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud dalším napadeným usnesením odmítl jako objektivně nepřípustné.

Po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti a posouzení obsahu odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v části, v níž napadá usnesení Nejvyššího soudu, zjevně neopodstatněná, a v části, v níž napadá rozsudky soudů I. a II. stupně, je podaná po lhůtě stanovené pro její podání.

Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl.

83 Ústavy ČR).

Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů.

Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem.

Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud Nejvyšší soud odmítne dovolání, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda uvedený soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda bylo dodrženo právo dovolatele, aby bylo jeho dovolání stanoveným postupem projednáno.

Jak bylo zjištěno z obsahu napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud v souladu se zásadami občanského soudního řádu posoudil přípustnost dovolání z hlediska všech v úvahu přicházejících ustanovení § 237 až § 239 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvého stupně o zamítnutí návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání, není objektivně přípustné.

O nepřípustnosti dovolání byl ostatně stěžovatel, zastoupený advokátem, v napadeném usnesení odvolacího soudu správně poučen.

Oproti přesvědčení stěžovatele, že jeho dovolání mělo být přezkoumáno pro zásadní právní význam rozhodnutí, má Ústavní soud za to, že Nejvyšší soud postupoval v souladu se zákonem, když dovolání bez dalšího odmítl, neboť nebylo přípustné ani podle ustanovení § 237 odst.

1 písm. c) o. s. ř., protože odvolacím soudem potvrzené usnesení soudu prvního stupně není usnesením ve věci samé.

Pod aspektem ochrany ústavnosti (čl.

83 Ústavy) nelze proto dovolacímu soudu cokoli vytknout.

K návrhu stěžovatele ohledně zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně Ústavní soud uvádí, že ústavní stížnost musí splňovat řadu zákonem stanovených náležitostí, včetně dodržení lhůty k jejímu podání.

Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60ti dnů od doručení rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, a není-li takového prostředku, ode dne, kdy se stěžovatel dozvěděl o zásahu orgánu veřejné moci do jeho ústavně zaručených základních práv nebo svobod, nejpozději však do jednoho roku ode dne, kdy k takovému zásahu došlo (§ 72 odst.

3, odst.

5 zákon o Ústavním soudu).

Podle ustálené judikatury Ústavního soudu lze za poslední prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje a jehož vyčerpáním je podmíněna ústavní stížnost, považovat pouze přípustné dovolání.

Výjimku obsahuje toliko situace, kdy bylo dovolání odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na uvážení orgánu, který o něm rozhoduje (viz ustanovení § 72 odst.

4 zákona o Ústavním soudu).

V takovém případě lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60ti dnů od doručení rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.

Na projednávaný případ ovšem nelze shora uvedenou výjimku vztáhnout, neboť Nejvyšší soud odmítl dovolání jako nepřípustné nikoli z důvodu, závisejícího na jeho uvážení, ale proto, že stěžovateli vůbec nepříslušelo právo k podání dovolání.

V tomto případě nelze pro běh lhůty k podání ústavní stížnosti proti usnesením soudů prvního a druhého stupně přihlížet k datu doručení usnesení Nejvyššího soudu, když dovolání stěžovatele nelze považovat za poslední procesní prostředek, který mu zákon k ochraně tvrzeného práva poskytuje.

Proto lhůta k podání ústavní stížnosti proti uvedeným rozhodnutím počala běžet již následujícím dnem po doručení usnesení odvolacího soudu a nikoli doručením usnesení soudu dovolacího, jak nesprávně dovozuje stěžovatel (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn.

III.

ÚS 390/04 ,

II. ÚS 346/06

a další, dostupná in http://nalus.usoud.cz). S ohledem na výše uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou a ve zbytku ji odmítl podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě stanovené zákonem. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. listopadu 2011 Jiří Nykodým, v. r. předseda senátu