Detail rozhodnutí

II.ÚS 171/10 #1

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2011:2.US.171.10.1
Datum: 19. 8. 2011
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 171/10 ze dne 19. 8. 2011

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. T. Š., zastoupené JUDr. Vladimírem Jablonským, advokátem se sídlem 28. října 1001/3, Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 13. 12. 2002 sp. zn. 16 C 2816/2002, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 20.

2010 a doplněnou podáním doručeným dne 8.

2010 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí obecného soudu pro tvrzený zásah do jejích ústavně zaručených základních práv podle článků 36 odst.

1 a 38 odst.

2 Listiny základních práv a svobod a dle článku 90 Ústavy ČR.

Napadeným rozsudkem byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit Dopravnímu podniku hl. m.

Prahy, a. s. částku ve výši 208,- Kč a náklady řízení, neboť cestovala jím provozovaným veřejným dopravním prostředkem a při revizi jízdenek se na výzvu kontrolního orgánu neprokázala platnou jízdenkou.

Stěžovatelka spatřuje pochybení obecného soudu v tom, že jí nedoručil návrh na zahájení řízení, předvolání k ústnímu jednání, ani rozsudek ve věci samé, nevedl dostatečné šetření o místě trvalého pobytu stěžovatelky a neustanovil opatrovníkem její nejbližší příbuzné.

Na základě těchto pochybení pak nemohla uplatnit svá práva v předmětném řízení a žalobě se nemohla bránit.

Soudu dále vytýká, že při ústním jednání projednal celkem 17 věcí za pouhých 15 minut, aniž by je spojil, přičemž tím, že v každé z věcí přiznal vedlejšímu účastníku zvlášť náhradu nákladů řízení, stěžovatelka musí v exekučním řízení hradit částku ve výši přibližně 236.000,- Kč.

Dříve než se Ústavní soud začne zabývat věcnou stránkou ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání, stanovené zákonem č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.

Podle ustanovení § 75 odst.

1 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst.

3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení.

Za procesní prostředek k ochraně práva zákon považuje jak řádný či mimořádný opravný prostředek (s výjimkou žaloby na obnovu řízení), tak i jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatňováním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

Výjimku z tohoto pravidla pak mj. představuje ustanovení § 75 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, které stanoví, že Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka podle předchozího odstavce, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo.

Pro posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis vedený Obvodním soudem pro Prahu 7 pod sp. zn.

16 C 2816/02, z něhož zjistil, že zřejmě poté, co se stěžovatelka dozvěděla, že je proti ní vedeno předmětné řízení, podala proti napadenému rozsudku odvolání a žalobu na neúčinnost doručení napadeného rozsudku v souladu s ustanovením § 50d o. s. ř..

Odvolání bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 14. března 2011 č. j.

35 Co 177/2010-38 jako nepřípustné odmítnuto.

Návrh stěžovatelky, aby bylo rozhodnuto o neúčinnosti doručení napadeného rozsudku, byl usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 6.

2010 č. j.

16 C 2816/2002-16 zamítnut s poučením, že proti tomuto usnesení je přípustné odvolání (k přípustnosti odvolání v tomto případě srov. např.

Drápal, L., Bureš, J. a kol.

Občanský soudní řád I, Komentář.

1. vydání.

Praha: C.

Beck, 2009, s.

350 - 356).

Stěžovatelka se však neodvolala a citované usnesení nabylo právní moci dne 30. ledna 2010.

Je tedy zjevné, že stěžovatelka v rámci své obrany zvolila určitou procesní taktiku, v rámci níž však nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva ve výše uvedeném smyslu poskytuje.

V projednávané věci pak není podle přesvědčení Ústavního soudu splněno ani shora zmíněné kritérium podstatného přesahu vlastních zájmů stěžovatelky ve smyslu § 75 odst.

2 písm. a) o Ústavním soudu (k výkladu těchto pojmů srov. např.

Wagnerová, E. a kol.

Zákon o Ústavním soudu s komentářem.

ASPI, Praha 2007, s.

387).

S ohledem na výše uvedené soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný podle § 43 odst.

1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. srpna 2011 Dagmar Lastovecká soudce zpravodaj