Detail rozhodnutí

I.ÚS 3092/10 #1

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2011:1.US.3092.10.1
Datum: 20. 1. 2011
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 3092/10 ze dne 20. 1. 2011

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. A., zastoupeného Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Praha 1, Václavské náměstí 21, AK Čechovský & Václavek a partn., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 6 Tdo 360/2010, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 11. 2009, sp. zn. 7 To 93/2009, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2009, sp. zn. 4 T 4/2009, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve své ústavní stížnosti M.

A. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení usnesení Nejvyššího soudu, rozsudku Vrchního soudu v Praze (dále též "odvolací soud") a rozsudku Městského soudu v Praze (dále též "soud prvního stupně") pro porušení čl.

2 odst.

2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") v návaznosti na čl.

36 odst.

1, 2 Listiny a čl.

6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), neboť o úpravě skutkové věty a změně právní kvalifikace skutku se dozvěděl až v rámci veřejného zasedání o odvolání, resp. při vyhlášení rozsudku odvolacím soudem.

Proto nemohl uplatnit své námitky a argumenty, které by mohl proti skutkové větě i právní kvalifikaci vznést, a tím mělo být zkráceno jeho právo na řádnou obhajobu.

Podle názoru stěžovatele se s touto námitkou nevypořádal ani Nejvyšší soud.

Jak vyplývá z připojených rozhodnutí, rozsudkem soudu prvního stupně byl stěžovatel uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle § 8 odst.

1 k § 219 odst.

1 trestního zákona (dále jen "TrZ") spáchaného ve spolupachatelství podle § 9 odst.

2 TrZ s dalšími dvěma obviněnými.

Skutek spáchali tím, že v úmyslu usmrtit poškozeného Ch.

G., přijeli dne 13.

11.

2007 ve 12.53 hod. na Václavské náměstí vozidlem zn.

SEAT Leon a zaparkovali poblíž budovy Darex.

Z vozidla vystoupili T.

T. a stěžovatel.

Oba poté odešli k vozidlu zn.

Mercedes S - 320, zaparkovanému před budovou Darex.

V tomto vozidle seděl na místě řidiče poškozený Ch.

G. a na místě spolujezdce jeho přítelkyně O.

T. sledoval situaci, stěžovatel se posadil na pravé zadní sedadlo a svojí přítomností celou akci zaštiťoval a zpočátku nedovolil svědkyni L. z vozidla vystoupit.

T. se postavil k předním dveřím u řidiče a pod pohrůžkou poodkryté zbraně jej donutil vystoupit z vozu.

Mezitím k vozidlu přišel obžalovaný T.

T., který, zatímco stěžovatel a T.

T. poškozeného napadli, zasadil poškozenému devět bodných ran.

Následně všichni z místa činu odjeli.

Život poškozeného se podařilo zachránit jen včasným lékařským zákrokem.

Za to byl stěžovatel odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání deseti let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou.

Odvolací soud na základě odvolání všech tří spolupachatelů, částečně zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině a trestu, i ve vztahu ke stěžovateli.

Nově rozhodl tak, že uznal stěžovatele vinným trestným činem vydírání podle § 235 odst.

1, 2 písm. b), c) TrZ spáchaného ve spolupachatelství podle ustanovení § 9 odst.

2 TrZ, neboť čin spáchal nikoli v úmyslu usmrtit poškozeného Ch.

G., ale jeho prostřednictvím vyřídit a přinutit A.

A. k respektování příkazů A.

Za to byl stěžovatel odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tři a půl roku se zařazením do věznice s ostrahou.

Nejvyšší soud pak dovolání stěžovatele a spoluodsouzeného T.

T. odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele o porušení jeho práva na spravedlivý proces a z toho vyplývajícího práva na řádnou obhajobu, neboť odvolací soud změnil skutkovou větu a právní kvalifikaci skutku, aniž by stěžovatel mohl na takto vzniklou situaci reagovat.

Toto tvrzení je třeba považovat za zjevně neopodstatněné.

V této souvislosti je vhodné poukázat na obhajobu stěžovatele, resp. jeho obhájce, v níž uvádí, že na místě činu se v inkriminovanou dobu nenacházel a pokud ano, z provedeného dokazování nevyplývá jakákoli jeho fyzická aktivita vůči poškozenému a už vůbec ne úmysl jej usmrtit.

V tomto směru odvolací soud přezkoumal odvoláním stěžovatele napadený výrok o vině a trestu rozsudku soudu prvního stupně a odvolání zčásti vyhověl.

Z napadených rozhodnutí jednoznačně vyplývá, že stěžovateli je kladeno za vinu jeho jednání ve vzájemné součinnosti se zbývajícími spoluobviněnými, kdy svojí přítomností zaštiťoval celou situaci na místě činu a dodával jí vážnosti z hlediska psychické a fyzické převahy tím, že si sedl do vozu poškozeného ke spolujezdkyni, které zpočátku nedovolil vystoupit.

Následně spolu s obviněným T.

T. poškozeného zadržovali do příchodu dalšího spoluobviněného T.

Odvolací soud, po doplněném dokazování, dospěl k závěru, že z provedených důkazů nevyplývá, že by stěžovatel a spoluobviněný T. přišli za poškozeným v úmyslu jej usmrtit a nebylo ani prokázáno, že by stěžovatel poškozeného fyzicky napadl.

Proto odvolací soud tato jednání ze skutkové věty vypustil a v návaznosti na dokazování a zhodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně, z nichž bylo zřejmé naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu vydírání, aplikoval na jednání stěžovatele mírnější právní kvalifikaci, což se promítlo i ve snížení trestu zhruba o sedm let.

Není proto pravdou, že by stěžovateli nebylo zachováno právo na obhajobu a právo být seznámen s obviněním.

Jak bylo shora uvedeno, z napadených rozhodnutí obecných soudů vyplývá, že stěžovatel od zahájení trestního stíhání věděl jaké jednání je mu kladeno za vinu, přičemž zpřesněním skutkové věty, v souladu s výsledky dokazování, při zachování totožnosti skutku a následná změna právní kvalifikace, byla učiněna ve prospěch stěžovatele.

Jeho procesní postavení se nijak nezhoršilo a nelze tedy hovořit o tzv. překvapivosti rozhodnutí.

Nejvyšší soud se zabýval námitkami uplatněnými stěžovatelem v dovolání, zejména otázkou právní kvalifikace skutku v rozsahu, který je potřebný pro naplnění zásad spravedlivého procesu v jím vedeném řízení.

Posuzováno v celkovém kontextu pravomocně ukončeného trestního řízení nelze než uzavřít, že k tvrzenému porušení základních práv stěžovatele nedošlo.

Orgány činné v trestním řízení postupovaly v mezích a způsobem stanovených trestním zákonem a trestním řádem (čl.

2 odst.

2 Listiny), v souladu s principy spravedlivého řízení při zachování práva na řádnou obhajobu (čl.

36 odst.

1 Listiny a čl.

6 Úmluvy).

Přitom sama skutečnost, že soudy vyslovily závěr, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, není důvodem k ústavní stížnosti.

Ke stěžovatelem tvrzenému porušení čl.

36 odst.

2 Listiny dojít nemohlo, neboť se jedná o ustanovení, které dopadá na rozhodnutí veřejné správy a v projednávané věci stěžovatel netvrdil, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, nýbrž napadl rozhodnutí obecného soudu.

Pokud stěžovatel navrhl zrušení označených rozhodnutí obecných soudů v celém rozsahu, tj. i výroků, které se týkaly dalších odsouzených a poškozených, je nutno hodnotit ústavní stížnost v této části jako návrh podaný osobou neoprávněnou.

Stěžovatel totiž není oprávněn k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí, resp. proti výrokům, kterými (již z logiky věci) nebylo a ani nemohlo být zasaženo do jeho ústavně zaručených práv [§ 43 odst.

1 písm. c) ve spojení s § 72 odst.

1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl podle § 43 odst.

1 písm. c) a odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zčásti jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným a zčásti jako zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. ledna 2011 Ivana Janů, v. r. předsedkyně I. senátu Ústavního soudu