Detail rozhodnutí

I.ÚS 1195/11 #1

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2011:1.US.1195.11.1
Datum: 27. 4. 2011
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 1195/11 ze dne 27. 4. 2011

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl dne 27. dubna 2011 v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Ing. M. B. a 2) Ing. R. B., zastoupených JUDr. Petrem Lindenthalem, advokátem, se sídlem Jindřichov 476, 793 83, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2011 sp. zn. 33 Cdo 361/2011, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 10. 2010 sp. zn. 11 Co 381/2010, usnesení Okresního soudu v Bruntále ze dne 21. 5. 2010 a ze dne 23. 6. 2010 sp. zn. 12 C 256/2002, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 21.

2011 a doručenou Ústavnímu soudu dne 22.

2011 se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejich základních práv garantovaných v čl.

6, čl.

8 a čl.

13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), v čl.

1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a v čl.

11, čl.

12 a čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod.

Napadenými usneseními okresního soudu byla stěžovatelům uložena povinnost, aby umožnili pracovníkům znaleckého ústavu, žalobci a jeho právnímu zástupci vstup do jejich nemovitosti za účelem vypracování znaleckého posudku; okresní soud poučil stěžovatele, že proti těmto usnesením je odvolání přípustné.

Krajský soud odmítl odvolání stěžovatelů dle ust. § 218 písm. c) zákona č.

99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "OSŘ") jako nepřípustné, neboť odvoláním napadené rozhodnutí pouze upravuje vedení řízení; krajský soud poučil stěžovatele, že proti jeho rozhodnutí není dovolání přípustné.

Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelů podle ust. § 243b odst.

5 věty první ve spojení s ust. § 218 písm. c) OSŘ jako nepřípustné.

Po přezkoumání ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost v části, v níž směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto dovolání stěžovatelů jako nepřípustné, je zjevně neopodstatněná.

V části, v níž ústavní stížnost směřuje proti usnesením odvolacího a nalézacího soudu, která předcházela rozhodnutí Nejvyššího soudu, ji Ústavní soud posoudil jako podanou po lhůtě k tomu stanovené zákonem č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Jak vyplývá z obsahu přiloženého rozhodnutí, Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelů jako nepřípustné podle § 243b odst.

5 a § 218 písm. c) OSŘ.

Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že v dané věci není dovolání přípustné, neboť v případě dovoláním napadeného usnesení se nejedná o rozhodnutí ve věci samé (ust. § 237 odst.

1 OSŘ) a nespadá mezi případy taxativně vyjmenované v ust. § 238, § 238a a § 239 OSŘ.

Nejvyšší soud tak odmítl dovolání stěžovatelů opodstatněně, přičemž Ústavní soud neshledal v tomto rozhodnutí zásah do základních práv stěžovatelů, když ti ani nepředkládají ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu žádnou argumentaci (k povinnosti tvrdit a argumenty podporovat námitky protiústavnosti aktů veřejné moci viz usnesení sp. zn.

II.

ÚS 1310/10 ze dne 12.

2010).

Pokud jde o rozhodnutí krajského a okresního soudu, je zřejmé, že stěžovatelé pokládají ústavní stížnost za včasnou, neboť lhůtu pro své podání odvíjí ode dne doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o jimi podaném dovolání.

Tímto způsobem by však bylo možno postupovat pouze v případě, kdyby dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na jeho uvážení (viz ust. § 72 odst.

4 zákona o Ústavním soudu).

Tato podmínka však v daném případě splněna není, a nelze proto ve vztahu k rozhodnutím nalézacího a odvolacího soudu aplikovat ust. § 72 odst.

4 zákona o Ústavním soudu; v takovém případě je pro běh lhůty k podání ústavní stížnosti třeba aplikovat ust. § 72 odst.

3 zákona o Ústavním soudu, dle kterého 60-ti denní lhůta k podání ústavní stížnosti počíná běžet již od doručení rozhodnutí odvolacího soudu.

Ústavní stížnost proti rozhodnutí odvolacího a nalézacího soudu tak byla podána opožděně (obdobně např. usnesení sp. zn.

III.

ÚS 2735/10 ze dne 21.

10.

2010).

Nadto, stěžovatelé byli o nepřípustnosti dovolání krajským soudem řádně poučeni, když ten v odůvodnění svého rozhodnutí zřetelně vymezil důvody, pro které jejich odvolání pro nepřípustnost odmítl (odvolací soud odkázal na právní závěry usnesení sp. zn.

II.

ÚS 1486/09 ze dne 1.

2009, od nichž Ústavní soud nevidí důvod se odchylovat).

Je namístě dodat, že primárně vadným byl postup okresního soudu, který poučil stěžovatele o možnosti podání odvolání, a to i přesto, že dle ust. § 202 odst.

1 písm. a) OSŘ není proti usnesení jímž se upravuje vedení řízení odvolání přípustné; průtahy spojené s projednáním věci je tak nutno přičíst k tíži obecného soudu.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu podle ust. § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou a v části směřující proti usnesení Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Bruntále ji podle ust. § 43 odst.

1 písm. b) ve spojení s ust. § 72 odst.

3 a 4 zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh podaný po lhůtě k tomu stanovené.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. dubna 2011 Vojen Güttler předseda senátu