Detail rozhodnutí

III.ÚS 2884/09 #1

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2010:3.US.2884.09.1
Datum: 26. 1. 2010
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu III.ÚS 2884/09 ze dne 26. 1. 2010

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Muchou ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. S., zastoupené JUDr. Vladimírem Šmeralem, advokátem v Praze 2, Hálkova 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. 4. 2009 sp. zn. 9 T 461/2008, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 9.

11.

2009 a doplněnou podáními ze dne 7.

11.

2009 a 20.

12.

2009, stěžovatelka navrhuje zrušit shora označený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 a "všechny rozsudky mu předcházející".

Napadeným rozsudkem obvodního soudu byla stěžovatelka uznána vinnou pokusem trestného činu krádeže podle § 247 odst.

1 písm. d), e), odst.

3 písm. a) tr. zákona ve spolupachatelství podle § 9 odst.

2 tr. zákona, a odsouzena k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let.

Stěžovatelka uvádí, že proti tomuto rozsudku obvodního soudu podali odvolání do výroku o trestu, a to proti zařazení do věznice s ostrahou.

Odvolání podal také její obhájce a státní zástupce.

Stěžovatelka své odvolání vzala dne 26.

2009 zpět.

V ústavní stížnosti uvádí, že toto zpětvzetí odvolání nenaplňuje "výslovnost zpětvzetí odvolání obhajoby a že se nevztahuje na odvolání podané advokátem".

Z tohoto důvodu namítá nesprávnost neúčasti obhajoby na veřejném zasedání konaném dne 9.

2009 a 21.

2009.

Stěžovatelka dále tvrdí, že došlo k porušení jejího základního práva na soudní a jinou právní ochranu dle Ústavy ČR a Listiny základních práv a svobod a práva na řádný proces ve smyslu čl.

6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

K porušení těchto základních práv mělo dle stěžovatelky dojít v důsledku následujících skutečností.

Průběh dokazování a skutkové závěry soudu prvního stupně byly založeny na tendenční výpovědi pouze jediného svědka, a to policisty, který z titulu svého povolání nemůže být považován za zcela nestranného.

Formulace tohoto svědka při podání vysvětlení o romských ženách nese dle stěžovatelky jasné rysy rasového podtextu.

Stěžovatelka dále nesouhlasí s výší uloženého trestu a namítá, že nedošlo k prokázání společenské nebezpečnosti předmětného skutku.

Uvádí, že soud prvního stupně vůbec nepřihlížel k její možné nepříčetnosti v době spáchání skutku, neboť v té době byla pod vlivem návykové látky.

Nesouhlasí také s posouzením skutku jako činnosti organizované skupiny, které významně zhoršilo procesní i hmotněprávní postavení všech obžalovaných.

Stěžovatelka dále v ústavní stížnosti Obvodnímu soudu pro Prahu 2 vytýká, že při rozhodování o trestu dostatečně nezhodnotil pozitivní změnu její osobnosti, čímž došlo ke snížení míry společenské nebezpečnosti spáchaného skutku.

Stěžovatelka dokládá tuto skutečnost zprávou o své účasti v programu Drogové služby ve vězeních o. s.

Laxus, kterou přiložila k ústavní stížnosti.

V další části ústavní stížnosti stěžovatelka upozorňuje na problematiku postavení romské komunity v ČR, a to jak z hlediska historického, tak i z pohledu současných problémů, s nimiž se členové této komunity potýkají.

Srovnává postavení Romů s postavením jiných menšinových skupin v různých státech a apeluje na přijetí nových postupů, jež by nevedly ke kriminalizaci příslušníků etnických menšin.

Předtím, než se Ústavní soud začne zabývat věcnými námitkami, vždy zkoumá formální náležitosti ústavní stížnosti a podmínky její přípustnosti.

Podle ustanovení § 75 odst.

1 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 72 odst.

3 zákona o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst.

4 zákona o Ústavním soudu).

Jak uvádí stěžovatelka v ústavní stížnosti a jak vyplývá i z obsahu přiloženého rozhodnutí Městského soudu v Praze, stěžovatelka podala proti ústavní stížností napadenému rozsudku odvolání, jež vzala písemným podáním, doručeným Městskému soudu v Praze dne 2.

2009 zpět, a usnesením ze dne 9.

2009 sp. zn.

8 To 310/2009 Městský soud v Praze podle ustanovení § 250 odst.

4 tr. řádu vzal zpětvzetí odvolání na vědomí.

V projednávaném případě ústavní stížnost směřovala proti v záhlaví označenému rozhodnutí soudu prvního stupně o vině a trestu, které však není rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje.

Posledním prostředkem ve smyslu ustanovení § 75 odst.

1 zákona o Ústavním soudu je odvolání proti napadenému rozsudku, které stěžovatelka sice podala, avšak poté vzala zpět.

Pojem "vyčerpání" však znamená nejen uplatnění všech příslušných procesních prostředků, nýbrž i dosažení rozhodnutí ve věci.

Stěžovatelka měla možnost využití řádného opravného prostředku (odvolání), v němž mohla uplatnit námitky, které vznáší v ústavní stížnosti.

Vzhledem k tomu, že tak neučinila, resp. vzala své odvolání zpět, je její ústavní stížnost nepřípustná.

Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost pro její nepřípustnost podle ustanovení § 43 odst.

1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. ledna 2010 Jiří Mucha soudce Ústavního soudu