Detail rozhodnutí

III.ÚS 2867/09 #1

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2010:3.US.2867.09.1
Datum: 2. 11. 2010
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu III.ÚS 2867/09 ze dne 11. 2. 2010

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. et Mgr. V. S., zastoupeného JUDr. Jaroslavou Mastnou, advokátkou se sídlem Praha 8, Modřínova 1478/34, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009 č. j. 25 Cdo 5423/2007-126 spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších přepisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel žádá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Nejvyššího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení a "k rozhodnutí v meritu věci samé", neboť se domnívá, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v článku 36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v článku 90, článku 95 a článku 96 odst.

1 Ústavy České republiky.

Spolu s tím stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil ustanovení § 237 odst.

2 písm. a) o. s. ř., jež bylo v dané věci k jeho újmě aplikováno.

Stěžovatel se žalobou domáhal, aby soud zavázal žalované zaplatit mu 20 210 Kč s příslušenstvím z titulu náhradu škody, způsobené na jeho majetku, sestavené postupně z částky 1 580 Kč vynaložené na "zpřístupnění" bytové jednotky v jeho domě, 5 955 Kč za osvědčení téhož notářským zápisem, 9 700 Kč představujících podle znaleckého posudku náklady potřebné k likvidaci plísní v bytové jednotce, a 2 975 Kč za vypracování znaleckého posudku, jímž byly tyto náklady zjištěny.

Okresní soud v Berouně rozsudkem ze dne 15.

2006 č. j.

10 C 30/2006-70 žalobu zamítl, a Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 10.

2007 č. j.

22 Co 233/2007-102 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé potvrdil, neboť jeho skutkové i právní závěry posoudil jako správné.

Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením stěžovatelovo dovolání odmítl - podle § 237 odst.

2 písm. a) o. s. ř., ve znění účinném do dne 30.

2009 - jako nepřípustné, neboť odvolací soud rozhodoval o peněžitých plněních nepřevyšujících částku 20 000 Kč.

Vyložil, že ačkoli odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jedním výrokem, rozhodoval o několika samostatných nárocích, byť se odvíjejí od téže události; přípustnost dovolání je proto třeba zkoumat ve vztahu ke každému z nich zvlášť.

S tím stěžovatel nesouhlasí; je názoru, že protiprávním jednáním žalovaných bylo způsobeno sice více následků, které však mají "stejný a jediný" skutkový základ, a proto měla být přípustnost dovolání měřena jako k nároku jedinému.

Stěžovatel též namítá, že při tomto posouzení vyšel dovolací soud ze skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů, jenž však napadal; a krom toho své rozhodnutí náležitě neodůvodnil, jestliže neuvedl zejména, z čeho na samostatnost uplatněných nároků usuzoval, neoznačil žádné důkazní prostředky a neuvedl právní úvahy, jimiž se při rozhodování řídil.

Připomíná, že dovolání podal v souladu s poučením odvolacího soudu, a oprávněně očekával, že se dovolací soud bude jeho věcí zabývat meritorně.

Co do spojeného návrhu na zrušení ustanovení § 237 odst.

2 písm. a) o. s. ř., stěžovatel argumentuje možností, svěřené Nejvyššímu soudu, posoudit povahu uplatňovaných nároků dle svého uvážení a rozhodnout o přípustnosti či nepřípustnosti dovolání "na základě zcela subjektivního výkladu" v situaci, kdy proti takovému rozhodnutí není přípustný opravný prostředek, čímž podle jeho názoru dochází k odepření spravedlnosti, a nadto Nejvyššímu soudu brání naplnit své poslání zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování nižších soudů.

Ústavní soud je podle čl.

83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl.

87 odst.

1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod.

Ústavní soud opakovaně traktuje, že směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanském soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí.

Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Není-li pak kategorie správnosti finálním referenčním hlediskem ústavně právního přezkumu, pak se jeho kontext - nejde-li o jinou námitku, než porušením zásad tzv. spravedlivého procesu - nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných procesních ustanovení je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. nepředstavuje-li tím výklad extrémní, resp. excesivní.

Tyto podmínky pro zásah Ústavního soudu v dané věci splněny nejsou.

Výklad ustanovení § 237 odst.

2 písm. a) o. s. ř. podaný dovolacím soudem vychází z jeho konsolidované judikatury, dle které "samostatnost nároků" předznačená "odlišnými skutkovými základy" je dána též tehdy, "jestliže skutečnosti rozhodné pro posouzení opodstatněnosti těchto dílčích nároků jsou rozdílné, i když se odvíjejí od téže události" (srov. kupříkladu usnesení ze dne 26.

2009 sp. zn.

25 Cdo 2643/2007, ze dne 26.

2003 sp. zn.

32 Odo 747/2002, resp. ze dne 15.

1999 sp. zn.

2 Cdon 376/99 a další), a shodný názor je zastáván i doktrinálně (viz Drápal, L., Bureš, J. a kol.

Občanský soudní řád II.

Komentář.

1. vydání.

Praha : C.

BECK 2009, str.

1887-1888).

Rozhodná samostatnost nároků není tudíž identifikována s podřaditelností určitému vylíčení skutkových okolností, byť jsou s ním jinak rovněž spjaty, nýbrž s právní způsobilostí jejich samostatného uplatnění v soudním řízení (srov. kupříkladu jednotlivé nároky na náhradu škody na zdraví podle § 444 a násl.obč. zák., pakliže vycházejí z téhož skutku).

Nelze pominout, že to nemůže být nahodilá okolnost (vůle žalobce více nároků spojit v rámci jedné žaloby), případně spojení více věcí ku společnému projednání soudem, jež by se stala pro stanovení přípustnosti dovolání určující.

Z toho plyne, že nejde o výklad, který by mohl být kritizován jako ojedinělý, překvapivý nebo coby výraz interpretační "svévole", jak míní stěžovatel, a dovolací soud své závěry i adekvátně (logicky a srozumitelně) odůvodnil.

To je pak z pohledu ústavněprávního hodnocení v dané věci určující, neboť jen o to může jít; zde je totiž podstatné, že jiné ústavně zaručené právo stěžovateli již nesvědčí, jelikož právo na mimořádný opravný prostředek, kterým je dovolání, takovým právem není.

V usnesení ze dne 30.

2002, sp. zn.

IV.

ÚS 336/02 , Ústavní soud mimo jiné konstatoval, že "jednostupňové soudnictví, zejména pak ve věcech objektivně bagatelního významu, ... nikterak nevybočuje z ústavních mezí", a obdobně uzavřel v usnesení ze dne 18.

2001 ve věci sp. zn.

IV.

ÚS 101/01 , publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv.

22, usn. č.

22), jakož i v nálezu ze dne 6.

11 2003, sp. zn.

III.

ÚS 150/03 (publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv.

31, č.

128), ve kterém se k návrhu na zrušení ustanovení § 202 odst.

2 o. s. ř. - s odkazem na nález ze dne 31.

10.

2001, Pl.

ÚS 15/01 (publ. pod č.

424/2001 Sb.) - vyslovil obdobně, totiž že "ve vztahu k tzv. bagatelním věcem jednoinstanční soudní přezkum není v rozporu s principem proporcionality s ohledem na požadavky, jež v tomto kontextu vyplývají z čl.

1 Ústavy ČR a čl.

36 odst.

1 Listiny".

Lze již jen dodat, že ústavní stížnost proti jednomu z výše zaznamenaných rozhodnutí Nejvyššího soudu v obdobné věci (sp. zn.

32 0do 747/2002) Ústavní soud podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Výhrady stěžovatele proti skutkovému stavu, jejž však "napadal", jsou v dané situaci zcela nepřípadné; jde-li o nepřípustnost dovolání podle § 237 odst.

2 písm. a) o. s. ř., je rozhodné výlučně jen to, o jakém peněžitém plnění bylo rozhodnuto dovoláním dotčeným výrokem; není tedy významné, zda se tak stalo podle stěžovatele (dovolatele) správně či nikoli.

Námitka z nedostatečného odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu neobstojí rovněž, a byla vypořádána v předchozím.

Co do poukazu stěžovatele na to, že byl - tudíž - odvolacím soudem nesprávně poučen, že dovolání je naopak přípustné, je namístě poznamenat, že tato okolnost - vzhledem ke kogentní zákonné úpravě přípustnosti dovolání - je pro posouzení stěžovatelovy ústavní stížnosti bez významu, neboť takové (nesprávné) poučení způsobilé založit přípustnost dovolání být logicky nemůže (viz usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 73/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2003, sp. zn.

29 Odo 10/2003), a úvahu lze vést toliko o jiných právních důsledcích, kupříkladu o náhradě škody podle zákona č.

82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.

2003, sp. zn.

29 Odo 10/2003, uveřejněné pod č.

118/2003 v časopise Soudní judikatura).

Pak stojí za připomenutí, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení.

Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

Z řečeného se podává, že k takovému závěru nezbylo než dospět i v posuzované věci.

Ústavní soud proto posoudil stěžovatelovu ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.

Je-li ústavní stížnost odmítnuta pro neexistenci zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, není zde ani podkladu pro věcné projednání návrhu na zrušení ustanovení § 237 odst.

2 písm. a) o. s. ř.

Takový návrh musí být proto odmítnut rovněž [§ 43 odst.

2 písm. b) zákona o Ústavním soudu].

Patří se dodat, že návrh na zrušení ustanovení § 237 odst.

2 písm. a) o. s. ř. nepramení z nesouhlasu stěžovatele se samotnou existencí tohoto ustanovení, tj. stanovení minimální výše žalované peněžní částky pro založení přípustnosti dovolání, nýbrž toliko ze způsobu jeho výkladu, resp. aplikace dovolacím soudem.

Shledá-li však Ústavní soud interpretaci napadeného ustanovení ústavně konformní, ztrácí návrh na jeho zrušení svou opodstatněnost rovněž.

Ostatně z předchozího se podává, že ústavní konformitu obdobného ustanovení § 202 odst.

2 o. s. ř.

Ústavní soud posuzoval vícekrát, aniž je zpochybnil (srov. též usnesení ze dne 7.

10.

2009 sp. zn.

II.

ÚS 2538/09 , v němž uvedl, že "výklad přijatý Ústavním soudem nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice").

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. února 2010 Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu