Detail rozhodnutí

III.ÚS 2763/10 #1

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2010:3.US.2763.10.1
Datum: 21. 10. 2010
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu III.ÚS 2763/10 ze dne 21. 10. 2010

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl dne 21. října 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D. K., zastoupeného JUDr. Jiřím Jančou, advokátem v Brně, Jeřábkova 5, proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 3. 6. 2010 sp. zn. 9 T 49/2009, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl zrušení výše uvedeného usnesení Městského soudu v Brně, kterým bylo rozhodnuto o jeho povinnosti nahradit náklady trestního řízení stanovené paušální částkou 10 000,- Kč.

Stěžovatel tvrdí, že napadeným usnesením byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl.

2 odst.

3 Ústavy ČR a v čl.

2 odst.

2 a čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod.

Jak vyplývá z připojených rozhodnutí, rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 28.

2009 sp. zn.

9 T 49/2009 byl stěžovatel uznán vinným trestným činem výtržnictví podle § 202 odst.

1 trestního zákona (dále "TZ") a trestným činem násilí proti skupině obyvatel a proti jednotlivci podle § 197a odst.

1 TZ.

Za tyto trestné činy byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon byl odložen na zkušební dobu osmnácti měsíců.

Současně byl stěžovateli uložen trest propadnutí věci, a to pistole CZ 75D Compact, a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu držení a nošení zbraní a střeliva, ke kterému je třeba zbrojního průkazu, a to na dobu tří let.

Proti rozsudku Městského soudu v Brně podal stěžovatel odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 14.

10.

2009 sp. zn.

3 To 452/2009 tak, že napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu odnětí svobody a délce zkušební doby.

Ve zbývající části zůstal napadený rozsudek nezměněn.

Proti usnesení odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 25.

2010 sp. zn.

4 Tdo 245/2010 odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Usnesením Městského soudu v Brně, které stěžovatel napadl ústavní stížností, byla stěžovateli uložena povinnost nahradit náklady trestního řízení paušální částkou ve výši 10 000 Kč, určené dle čl.

II, § 3a odst.

1 písm. b) vyhlášky min. sprav.

ČR č.

432/2002 Sb., v níž je stanovena výše paušální částky v řízení o zcela bezvýsledně podaném dovolání.

Stěžovatel tvrdí, že napadené usnesení neobsahuje žádnou úvahu, zda dovolání podané stěžovatelem je možné považovat za zcela bezvýsledné dovolání ve smyslu § 153 odst.

1 trestního řádu.

Stěžovatel především namítá, že pojem "zcela bezvýsledné dovolání" není žádnou zákonnou normou vymezen a stěžovatel je tak vydán libovůli orgánu státní moci.

Napadené rozhodnutí nesplňuje předpoklady ustanovení § 134 odst.

2 trestního řádu a je nepřezkoumatelné.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl.

83 Ústavy).

Není proto, jak již mnohokrát konstatoval, součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů.

Do ní je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud jejich rozhodnutími či postupy, jež těmto rozhodnutím předcházely, došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod.

Nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat až v případě (srov. např. nález sp. zn.

III.

ÚS 224/98 , Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv.

15, č.

98), že dojde k porušení některé z těchto norem jednoduchého práva v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.

V projednávaném případě Městský soud v Brně aplikoval ustanovení § 153 odst.

1 trestního řádu, podle kterého platí, že ten, kdo podal zcela bezvýsledně dovolání, je povinen státu nahradit náklady řízení o tomto návrhu, a to paušální částkou, kterou stanoví Ministerstvo spravedlnosti obecně závazným právním předpisem.

Tímto předpisem je vyhláška Ministerstva spravedlnosti č.

432/2002 Sb., kterou se mění vyhláška č.

37/1967 Sb., k provedení zákona o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů, a vyhláška č.

312/1995 Sb., kterou se stanoví paušální částka nákladů trestního řízení.

Podle čl.

II, § 3a odst.

1 písm. b) této vyhlášky paušální částka nákladů podle § 153 odst.

1 v řízení o zcela bezvýsledně podaném dovolání činí 10 000 Kč.

Dovolání stěžovatele bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst.

1 písm. e) trestního řádu (dále "TŘ").

V odůvodnění svého usnesení Nejvyšší soud uvedl, že dovolání bylo možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b TŘ.

Stěžovatelem uplatněná námitka, v jejímž rámci tvrdil, že jednání, kterého se dopustil, nedosahuje úrovně společenské nebezpečnosti, která je požadována pro podřazení takového jednání pod skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví a násilí proti skupině obyvatel a proti jednotlivci, je podřaditelná pod stěžovatelem uplatněný dovolací důvod dle § 265b odst.

1 písm. g) TŘ.

Dovolací soud však dospěl k jednoznačnému závěru, že materiální podmínka trestnosti činu byla splněna.

Stěžovatel na veřejném místě (křižovatce), ve chvíli, kdy se provoz po červených signálních světlech zastavil, vystoupil ze svého vozu, přistoupil k vozidlu poškozeného a za použití slovních výhružek usmrcením namířil na poškozeného sedícího za volantem vozidla střelnou zbraň.

Současně se snažil silou otevřít dveře na straně řidiče.

Nejvyšší soud konstatoval, že se jednalo o situaci, kdy stěžovatel porušil chráněný zájem zvlášť nebezpečným způsobem, neboť za použití zbraně, kterou mířil přímo na poškozeného, na místě veřejném, vyvolal v poškozeném oprávněnou obavu o život.

Nejvyšší soud závěrem svého rozhodnutí uvedl, že žádná z okolností, jež stěžovatel namítal v dovolání, nemůže odůvodnit úvahu, že by se v posuzovaném případě jednalo jen o nepatrný stupeň nebezpečnosti činu pro společnost a že by tedy nebyla splněna materiální podmínka trestnosti činu.

Z uvedených důvodů Nevyšší soud odmítl dovolání stěžovatele jako zjevně neopodstatněné.

Podle úpravy, obsažené v § 153 odst.

9 trestního řádu a provedené výše uvedenou vyhláškou Ministerstva spravedlnosti, platí, že obviněný, který podal dovolání zcela bezvýsledně (tj. bylo-li jeho dovolání odmítnuto nebo zamítnuto), je povinen státu nahradit náklady dovolacího řízení, které jsou stanoveny paušální částkou ve výši 10.000,- Kč.

V posuzované věci se jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, přičemž Ústavní soud v aplikaci ustanovení § 153 odst.

1 TŘ ve spojení s čl.

II, § 3a odst.

1 písm. b) vyhl. č.

432/2002 Sb.

Městským soudem v Brně neshledal porušení základních práv stěžovatele, jak uvádí v ústavní stížnosti.

Ačkoli Městský soud v Brně v odůvodnění svého usnesení pouze odkazuje na příslušnou právní úpravu, podle které rozhodl, důvody napadeného rozhodnutí zřetelně vyplývají z usnesení dovolacího soudu, na něž Městský soud odkazuje.

V projednávaném případě Ústavní soud nemá žádné výhrady proti výkladu dotčeného ustanovení trestního řádu způsobem, který provedl městský soud.

Za uvedených okolností Ústavní soud není oprávněn závěr městského soudu přehodnocovat.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. října 2010 Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu